Jak film začne, tak je divákovi naservírována hořká komedie o vyhořelém novináři s partnerskou krizí Pavlovi (Martin Myšička), který na tiskovce k výročí uzavření Mnichovské dohody ukradne z pochybných důvodů papouška, který patřil Édouardu Daladierovi. Ukáže se, že devadesátiletý opeřenec nejenže mluví Daladierovým hlasem, ale navíc má naučenou spoustu jeho frází, navíc značně kontroverzních (např. že Hitler je super, nebo že Češi jsou sráči). Je z toho mediální senzace, znovu je otevřena otázka francouzské zrady a po Pavlovi ještě k tomu všemu pátrá policie…A pozor – není to komedie kdovíjak dobrá! Zápletka s únosem je absurdní a motivace postav jsou nejasné, vtipy jsou mdlé, řada scén je natočená velmi podivně a při jejich sledování jsem došel k názoru, že jde pravděpodobně o to nejhorší, co Petr Zelenka v rámci své celovečerní filmové tvorby dosud stvořil. V podstatě jsem se ani moc nebavil a po většinu času si říkal, jak se vůbec dá takový námět natáhnout na dvě hodiny a co se tím pádem asi bude dít dál, proč je ten papouch místo klece převážen v přepravce, a jak je možné, že má Martin Myšička takové problémy s držením mobilního telefonu.
Jenže ouha. Po zhruba půlhodině to celé skončí zatmívačkou a najednou začne úplně jiný film! Nebo spíš jakási variace na film o filmu, v němž už nesledujeme trampoty novináře Pavla, ale filmový štáb pod vedením režiséra (Tomáš Bambušek) a producenta (Vladimír Škultéty), jak se s několika herci (hlavně Martin Myšička a nějací dva Francouzi, ale okrajově i Jana Plodková či Marek Taclík) marně snaží ukočírovat značně problematické natáčení svého filmu o únosu papouška Édouarda Daladiera.V tu chvíli začne vycházet najevo, že skutečnými hrdiny jsou vlastně filmaři, herci, maskérky a rekvizitáři, kteří na plátně rozehrávají zcela jinou hořkou komedii, jež postupně nakyne takřka do rozměrů antické tragédie. Zároveň se ukáže, že ten půlhodinový a zvláštně utnutý filmeček na začátku byl tak divný a zdánlivě nepříliš podařený záměrně, aby mohl věrohodně reflektovat kompromisy, na něž byli jeho tvůrci nuceni přistoupit, když se jim natáčení filmu ocitlo v totálním rozkladu. Ty bizarně natočené a sestříhané scény v něm byly proto, že většina filmu se natáčela jen s maketou papouška, protože Martin Myšička dostal hned první den natáčení alergii na peří. Převážen byl v přepravce, protože v kleci by bylo víc vidět, že jde o maketu. A držení mobilu dělalo Martinovi problémy proto, že kvůli vyrážce na ruce musel mít dubléra na zápěstí.
Tím to samozřejmě nekončí. Do tuhého začne jít, když si režisér teprve v polovině natáčení uvědomí, co by mělo být hlavním motivem filmu, když produkci najednou dojdou peníze, když někdo v afektu zapálí kulisákovi motorku, a když žárlivý snoubenec Jany Plodkové začne autem přejíždět herce, které považuje za její potenciální milence. Je to nehorázně vtipné, místy smutné (ve velmi vyváženém poměru) a zároveň bolestně pravdivé, přičemž to velmi trefně nastavuje zrcadlo nejen stylu smýšlení a charakterovým vlastnostem českého národa, ale i spletitému a mnohdy i značně obskurnímu pozadí filmové tvorby (nemusí se přitom jednat jen o českou produkci, stačí se podívat např. na osobitý styl natáčení Terryho Gilliama). Po zhlédnutí snímku jsem pak dokonce zatoužil vidět ten úvodní třicetiminutový film znovu, abych si zpětně vychutnal tu péči, s jakou byl natočen tak, aby působil ne zcela zvládnutě.
Otázkou pak je, do jaké míry lze vnímat postavu Bambuškova režiséra jako sebereflexi ze strany Petra Zelenky, protože tomu se film rozhodně pod rukama nerozpadl a natáčení neskončilo v troskách. Pokud jde o autoportrét, tak rozhodně ironický, a stejně tak ironicky a s nadsázkou lze vnímat i to, jak Ztraceni v Mnichově odráží bezradný stav české kinematografie, nehledě na to, že Zelenka svým filmem tento stav zas o trochu vylepšil. Na rozdíl od na začátku prezentovaného „filmu ve filmu“ Ztraceni v Mnichově navíc rozhodně nepůsobí, jako by je natáčel někdo, kdo nemá režii a produkci pevně pod kontrolou.
Snímek po celou dobu vykazuje známky jisté režijní ruky a pro Petra Zelenku typických prvků, jako je ambivalentní vztah mezi realitou a fikcí. Hrané scény jsou kombinované s dokumentárními záběry, jiné pasáže se zas jen tváří jako dokumentární. Herci hrají jednak postavy ve filmu, pak částečně sami sebe a zároveň alternativní verze sama sebe, přičemž jejich výkony jsou mimo jiné i díky skvěle zvolenému typovému obsazení velmi přirozené a uvěřitelné ve všech těchto polohách. K tomu si přičtěte nadstandardně uvědomělý autorský záměr, nadměrně kvalitní práci s postavami, ambiciózní a inteligentně uchopené zpracování ožehavého a poměrně živého tématu a vyprávění funkčního příběhu plného překvapivých zvratů na české poměry dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem, a vychází z toho český film roku. S Kobrami a užovkami v těsném závěsu.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Originální trailer filmu Ztraceni v Mnichově
Tím to samozřejmě nekončí. Do tuhého začne jít, když si režisér teprve v polovině natáčení uvědomí, co by mělo být hlavním motivem filmu, když produkci najednou dojdou peníze, když někdo v afektu zapálí kulisákovi motorku, a když žárlivý snoubenec Jany Plodkové začne autem přejíždět herce, které považuje za její potenciální milence. Je to nehorázně vtipné, místy smutné (ve velmi vyváženém poměru) a zároveň bolestně pravdivé, přičemž to velmi trefně nastavuje zrcadlo nejen stylu smýšlení a charakterovým vlastnostem českého národa, ale i spletitému a mnohdy i značně obskurnímu pozadí filmové tvorby (nemusí se přitom jednat jen o českou produkci, stačí se podívat např. na osobitý styl natáčení Terryho Gilliama). Po zhlédnutí snímku jsem pak dokonce zatoužil vidět ten úvodní třicetiminutový film znovu, abych si zpětně vychutnal tu péči, s jakou byl natočen tak, aby působil ne zcela zvládnutě.V neposlední řadě je film Ztraceni v Mnichově velice důstojným a přehledně vyargumentovaným pokračovatelem myšlenky, kterou zpracoval ve své literární studii Mnichovský komplex historik Jan Tesař, a sice že národní trauma z toho, že Češi byli v roce 1938 zrazeni Francií, která podepsáním Mnichovské dohody porušila spojeneckou smlouvu s Československem, je ve skutečnosti uměle vytvořeným mýtem, a že podepsání dohody a s tím související činy prezidenta Beneše byly vlastně velmi strategickým, logickým a diplomaticky výhodným tahem. Není důležité, jestli s touto tezí souhlasíte, či nesouhlasíte, zásadní je totiž to, jakým způsobem se její význam metaforicky odráží v ději filmu – od toho, že si neumíme připustit vlastní chyby a raději se místo toho vymlouváme na pochybení někoho jiného, přes nejistotu a nenávist vůči „cizím“ národům, až po výmluvné finále, kdy si filmaři nejprve projdou vlastní variací Mnichovské dohody a pak vypustí do světa falešnou fámu.
Otázkou pak je, do jaké míry lze vnímat postavu Bambuškova režiséra jako sebereflexi ze strany Petra Zelenky, protože tomu se film rozhodně pod rukama nerozpadl a natáčení neskončilo v troskách. Pokud jde o autoportrét, tak rozhodně ironický, a stejně tak ironicky a s nadsázkou lze vnímat i to, jak Ztraceni v Mnichově odráží bezradný stav české kinematografie, nehledě na to, že Zelenka svým filmem tento stav zas o trochu vylepšil. Na rozdíl od na začátku prezentovaného „filmu ve filmu“ Ztraceni v Mnichově navíc rozhodně nepůsobí, jako by je natáčel někdo, kdo nemá režii a produkci pevně pod kontrolou.Snímek po celou dobu vykazuje známky jisté režijní ruky a pro Petra Zelenku typických prvků, jako je ambivalentní vztah mezi realitou a fikcí. Hrané scény jsou kombinované s dokumentárními záběry, jiné pasáže se zas jen tváří jako dokumentární. Herci hrají jednak postavy ve filmu, pak částečně sami sebe a zároveň alternativní verze sama sebe, přičemž jejich výkony jsou mimo jiné i díky skvěle zvolenému typovému obsazení velmi přirozené a uvěřitelné ve všech těchto polohách. K tomu si přičtěte nadstandardně uvědomělý autorský záměr, nadměrně kvalitní práci s postavami, ambiciózní a inteligentně uchopené zpracování ožehavého a poměrně živého tématu a vyprávění funkčního příběhu plného překvapivých zvratů na české poměry dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem, a vychází z toho český film roku. S Kobrami a užovkami v těsném závěsu.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
