Interstellar možná nesplní všechna očekávání, která byla asi až extrémně nereálná, Christopher Nolan ale pořád ví, jak si diváka "povodit" a získat. Na ploše takřka tří hodin (stopáž ovšem mohla být objektivně o chlup kratší) vykresluje zprvu obyčejný, postupem času však nesmírně zajímavý a chytrý příběh, v němž opět potvrzuje, že netočí úplně "běžné" filmy, ale vždy má nějaké to eso v rukávu. Celé to zabaluje do vizuálně fascinujícího hávu (nádherná kamera, IMAX využit na totální maximum), tvoří strhující a neuchopitelnou atmosféru vesmírné osamělosti, volí extrémně pomalé tempo, které je poctou jeho oblíbeným žánrovým klasikám a samozřejmě výtečně pracuje se zvukem a hudbou. Herci jsou všichni do jednoho výborní (Matthew McConaughey v posledních letech opravdu vyzrál) a minimum slabších momentů, které se tu objeví, díky nim v pohodě překonáte. Diskutovaná rodinná linie je možná malinko předvídatelná a někdy autor jde až za hranu snesitelných emocí a tlačí na ně až moc, to ale v celkovém zážitku vůbec nevadí. Pár minut po projekci si jsem vědom, že Interstellar není dokonalý film, má své chyby, ale Nolan je pořád velký pán a mistr svého řemesla. Well done! (Vratislav Šálek)
Takže... Interstellar. Dá se toho říct hodně, to hlavní ale je, že Nolan podnikl hodně odvážný krok směrem, který věstí komerční neúspěch i masové nepochopení. Interstellar je mnohem míň moderní vesmírnou sci-fi, než by leckdo čekal, je odysseovitý a spielbergovský a opravdu hodně civilní. Už je úplně jasné, proč se kolem téhle látky původně motal velký Steven, Interstellar totiž svým ústředním motivem hodně silně připomíná například jeho A.I. - Umělou inteligenci, nutno zdůraznit to lepší z ní. Těžko říct, kolik z poctivosti a nadšení vloženého do filmu opravdu dosáhne svého cíle a odzbrojí publikum v kinosálech, s trochou štěstí by ale člověk sledující Interstellar měl opravdu pocítit hlubší pohnutí při sledování science fiction s minimem laciných počítačových triků a naopak maximem reálných propriet a kulis a absolutním důrazem na emoční stránku. Futuristické prostředí je totiž v tomhle případě až na výjimky opravdu jenom prostředím, které hostí jeden velký lidský příběh, jenž je upřímnou a nestrojenou ódou na sílu pouta mezi dvěma či více lidskými bytostmi, a dokonalost prostředí je základem pro to, aby působilo samozřejmě a uvěřitelně a tím podpořilo váhu svého příběhu.
Není ale pravda, že by se tu nic nedělo, Nolan proměnil i epický potenciál, který jeho projekt rozhodně měl, nic ale nestaví na odiv jako prvoplánovou atrakci, velkolepost využívá v momentech, kdy se to hodí a děj během nich graduje. Ano, občas je to trošku nuda, Interstellar holt není hollywoodský blockbuster, který neustále masíruje rohovku, i vizuál je dost minimalistický, povětšinu času si budou spokojeně příst fandové Sunshine (s nímž mimochodem Interstellar sdílí poměrně dost dějových prvků) či Měsíce, to ale není špatně, protože tak to prostě Nolan chtěl. Problém je spíš v tom, že tu občas balancuje s několika linkami a zápletkami, na které prostě není místo, a to děj zpomaluje. Což navíc umocňuje dlouhá stopáž. Je zkrátka potřeba nechodit do kina s tím, že vás Interstellar odrovná po blockbusterovsku. To se totiž nestane. Místo toho vás čeká hodně silná emocionální pouť ve vedlejší roli s vesmírem a černými dírami. A je to rozhodně skvělá pouť. P.S.: Podobně jako u loňské Gravity je IMAX takřka nutností. Hyperkvalita Interstellaru sakra sluší. (Jakub Brych)
