Vše odstartovalo válkou mezi režisérem Olivierem Dahanem a americkým distributorem Harveym Weinsteinem, jejímž předmětem byl konečný střih. Zatímco Weinstein naléhal na svou verzi, režisér zásahy odmítal, což vygradovalo nejen prodloužením uvedení filmu, ale i zábavnými taškařicemi během premiéry v Cannes, na kterou nedorazil jak distributor, ale v pozadí se držel i scenárista Arash Amel. Už to mohlo být předzvěstí mely, která se po promítání Grace, kněžny monacké spustila.
Oproti původnímu očekávání snímek nezachycuje hereččinu úspěšnou kariéru, nevěnuje se ani vzplanutí s monackým vladařem a nekončí stejně jako život kněžny v monackých serpentinách. Dahan si vybral poměrně minimalisticky zhruba rok Graceina života, který se nesl vesměs v politickém duchu. Válkou v Alžíru vyčerpaná Francie plánovala zdanit monacké knížectví a hradit tak své nadměrné výdaje. Na Monako dokonce uvalila zhruba půlroční blokádu a minimálně na plátně hrozila invazí. Grace Kelly se v té době rozhodovala o roli v Hitchcockově novém filmu - role Marnie, bláznivé kleptomanky, ale nebyla zrovna po chuti monackým občanům, a tak si Grace musela vybrat, která role je pro ni přednější. Polopatě řečeno: Grace Kelly, americká herečka, nebo Její Knížecí Jasnost Kněžna Monacká, zkráceně kněžna Grace.
Dahan si vlastně nevybral nijak marný okamžik. Poměrně nečekaná volba nahrává zajímavé studii do duše mladé Američanky, která je nucená žít v zcela odlišné kultuře. Co víc otestuje čerstvou šlechtičnu než hrozba válečného konfliktu a poslední tečka za hollywoodskou kariérou. Jenže režisér se vyzbrojil snad vším dostupným klišé a z poslední role Grace Kelly vytvořil více méně frašku, která oplývá největším filmovým hříchem: nudí.
Grace Kelly se v manželství a na trůně nudí, a ačkoliv má v Hollywoodu spoustu známých, ale jen hrstku opravdových přátel, tajně teskní po návratu před kameru. Podobně jako většina královsky laděných životopisů - neživotopisů se Grace špatně sžívá s cizí kulturou a podobně jako ve většině opravdu špatných královsky laděných životopisů se to snaží dát najevo „způsobem hubaté Američanky“, která jako jedna z mála ctí lidská práva a demokracii. Právě v to se zvrhne i francouzsko-monacký spor, který rozhodně nenabyl tak dramatických rozměrů, zvlášť ne na podzim 1962, kdy se o lidských právech a demokracii mluvilo spíš v souvislosti s Kubánskou krizí než zdaněním daňového ráje.
A co hůř. V momentě, kdy se Graceiným hlavním problémem stane to, že ji poněkud začnou tlačit princeznovské střevíčky, stane se obětavá kněžna s tváří Nicole Kidman i jediným řešením politické krize. Jak? Uspořádá přeci ples! Tomu ovšem musí předcházet proměna nemálo podobná čemusi, co by se víc hodilo do vyfantazírovaného Deníku princezny, který přeci jen míří na jiné cílové publikum než očekávané drama z Cannes. I tak se Grace Kelly ve zbytečně dlouhé montáži učí, jak správně panovnice mluví, sedí a tváří se.
Grace, kněžna monacká opravdu místy působí trochu vyfantazírovaně. I když se Dahan i Kidman snaží, seč mohou, vysvětlit, že se nejedná o životopis v klasickém slova smyslu, jako spíš o „odhalení její velké lidskosti stejně tak jako jejích obav a slabostí“, s fakty se ve filmu nakládá velmi volně a účelně. Snaha svrhnout monackého knížete se posune o pár let. De Gaulle je často líčen jako uzurpátor, kterého obměkčí jedině vlastenectví americko-monacké kněžny a možná i to náhodné zvolání: přeci nám na princeznu nehodíte bombu!
Jenže ani v té osobní rovině si snímek nevede moc dobře. Zajímavým indikátorem je tomu vyjádření z monackého paláce, ve kterém si potomci vesměs nestěžují na špínu, která mohla na jejich matce ulpět, ale na to, jak „zbytečně je film přikrášlený“. Pokud chcete vidět nepohádkové problémy Grace Kelly, která si nejspíš vskutku užila jak s monackým veřejným míněním, tak hledáním vlastní role, Grace, kněžna monacká vám takovou audiencí nevyhoví. Film klouže po povrchu a mimo ubrečené oči Nicole Kidman se do hlubších a temnějších polemik nepouští.
Co se týče obsazení, Nicole Kidman se i přes neskutečně špatně napsaný scénář snaží, ale ve výsledku působí prkenně a přesně tak, jak nechtěla: jako zbohatlická panička. Jak by si s rolí poradila třeba taková Amy Adams, je otázkou, nicméně Kidman i tak vyniká nad zbytkem hereckého ansámblu, kde si bezkonkurenčně nejhůř vede její filmový choť Tim Roth. Jinak se Grace, kněžna monacká snaží zaujmout alespoň svou výpravou a stylizací do počátku 60. let, takže příznivci točených účesů a honosných banketů si mohou přijít na své. Fanoušci Grace Kelly, herečky a monacké kněžny nechť si raději počkají na důstojnější poctu elegantní hollywoodské legendě.
