Originální název filmu – Neviditelná žena – mnohem lépe vystihuje ústřední téma celého příběhu. Není jím Charles Dickens slovy českého distributora „tak, jak ho neznáte“, ale je jím beznadějná samota mladé ženy, která se v konvencemi spoutané viktoriánské Anglii stane milenkou nejen slavného, ale hlavně ženatého muže. 
Po filmařské stránce se Vášni mezi řádky nedá téměř nic vytknout. Především kamera Roba Hardyho i rozzáběrování celkově a detailně propracované kostýmy spolu s vysoce estetizovanou výpravou povyšují jednotlivé scény na úroveň obrazů realistických malířů z 19. století. Také herecké výkony jsou na vysoké úrovni a repliky nikdy nepůsobí krkolomně. Snad jen soundtrack Ilana Eshkeriho je trochu zbytečně návodný, ale to je jen drobnost. Přesto je Fiennesův druhý režijní počin konzervativní do stejné míry, jako byla puritánská společnost, v níž Dickens žil.
Příběh s intenzivním dramatickým potenciálem po divákovi sklouzne, aniž by zanechal jakoukoli hlubší stopu. Nakonec zůstane jen matný pocit, že šlo o něco podstatného a silného, co nedostalo šanci vyplout na povrch. Ralph Fiennes se úzkostlivě vyhýbá všem možným stereotypům, s nimiž se životopisné filmy zaměřující se na soukromí dané postavy běžně potýkají. Bohužel výpustky nenahrazuje něčím jiným, takže po skončení filmu zůstává pocit prázdnoty. Jako by šlo o krásné kulisy, za nimiž se sice něco skrývá, ale je to utopené daleko ve tmě. Postava Dickensovy milenky je redukovaná na reprezentaci mladé ženy své doby, jejíž vyhlídky nejsou nijak růžové, pokud se dobře neprovdá. Charles Dickens zase zastupuje každodenní mechanickou rutinu konvencí Londýna 19. století. Díky snaze nedopustit se klišé velká část scén působí nedokončeně a snímek jako celek neustále ztrácí dech.
K tomuto dojmu také přispívají myšlenky a otázky, které příběh tematizuje. V tomto bodě by bylo dobré zmínit, že Vášeň mezi řádky je adaptací knihy Neviditelná žena anglické spisovatelky Claire Tomalin. Předlohu pro plátno upravila scenáristka a producentka Abi Morgan stojící například za scénáři ke snímkům Železná lady Phyllidy Lloyd nebo Stud Steva McQueena. Z toho vyplývá, že motivy jako je rovnoprávnost, postavení, práva žen apod., stejně jako láska mezi dvěma věkově nesouměřitelnými lidmi nebo společenské konvence v kontrastu s individuálními tužbami, vycházejí primárně z literární předlohy a toho, co z ní zbylo po přepisu do filmové podoby.
Nicméně ať už je to problém knihy, adaptace nebo filmu samotného, příběh odehrávající se na plátně neproblematizuje, nesměřuje k řešení nebo odpovědím, pouze suše konstatuje a neumožňuje divákovi vydat se po cestě (jakékoli) interpretace či emocionální investice do postav. Nemyslím si, že Fiennes úplně selhal ve snaze ztvárnit intimní vztah dvou lidí v celé jeho komplexnosti, jen mu ve snaze nechat divákovi volnost domýšlet si nedořečené, unikla zásadní vlákna, z nichž se celá historie Charlese Dickense (Ralph Fiennes) a Nelly Ternan (Felicity Jones) spřádá.
Vášeň mezi řádky je příjemný, možná trochu zbytečně dlouhý komorní snímek, který nejvíce ze všeho zobrazuje atmosféru viktoriánské společnosti. Kdyby se Ralph Fiennes (respektive Abi Morgan) nezaměřoval tolik na postavu Charlese Dickense jako předchůdce dnešních celebrit (a to v bulvární i nebulvární podobě) a soustředil se více na psychologii hlavních dvou protagonistů, mohl by z toho vzniknout příběh o vášni a lásce, v němž by se o těchto emocích pouze nemluvilo, ale také by se prožívaly.
