Poslední filmy Terrence Malicka jsou těžce uchopitelné eseje v obrazech. Divácká recepce pak osciluje mezi fascinací nad jejich poetickým kouzlem a zdrcující kritikou pseudo spirituality. Dalo by se říct, že Malickovy snímky nastavují zrcadlo divákovu vnitřnímu naladění, a podle toho, jestli s ním (ne)rezonují, se odvíjí i jeho vnímání. Podobně jako předchozí Strom života i To the Wonder se dá stěží hodnotit z hlediska standardních kinematografických kritérií jako je filmová řeč, žánr nebo narativní linie. V tomto módu vnímání působí To the Wonder jako manýristický proud estetizovaných obrazů, které občas hraničí s kýčem. Je samozřejmě možné se tímto směrem vydat, ale myslím, že podstata Malickových filmů spočívá v něčem jiném. Jako autor scénáře i režisér před námi Malick vytváří poetický vesmír, v němž vedle štěstí a lásky samozřejmě existuje i bolest a utrpení. Musí to tak být, protože se navzájem vyvažují. Pokud by jedna z věcí chyběla, vše by se změnilo. Malick se dotýká božské komedie i lidské tragédie. Ukazuje člověka ve všech jeho podobách, v radosti i soužení. Neznáme příčinu ani účel, ale jdeme dál a stále hledáme. Občas nedokážeme uchopit ani sami sebe, natož celý svět kolem nás. Tento motiv je patrný hlavně na postavě otce Quintany (Javier Bardem) - ten reprezentuje protiklad přirozeného a umělého. Harmonický svět přírody a zvířat, blažené nevědomosti mysli, pro niž existuje pouze přítomnost, stále se měnící tady a teď, kontrastuje s tím, co vytvářejí lidé (nejen industriální krajina měst, ale i komplikované mezilidské vztahy). Malick spíše než filmovou řečí mluví jazykem mýtů. V jeho postavách rezonují struny, které v sobě lidé mají od úsvitu věků a které jsou v nich – jakkoli pod mnoha nánosy civilizace – v nezměněné podobě dodnes. Svět před Babylonem. Možná i díky tomu si postavy, z nichž téměř každá mluví jinou řečí, rozumí. Neil (Ben Affleck), Marina (Olga Kurylenko), Jane (Rachel McAdams) a otec Quintana prožívají stále se vracející a ustupující vlny smutku, snad melancholie, nad neobsažitelností věcí. Stejně tak jako mnoho dalších, kteří se ve filmu jen mihnou a které Malick vybral mezi místními obyvateli Bartlesville, kde se natáčelo. Ben Affleck v roli Neila funguje do jisté míry jako katalyzátor, díky němuž můžou Marina a Jane rozvíjet své nitro a formulovat pocity kolísající mezi fascinací a zármutkem. Je toho tolik, co nás přesahuje a co se vymyká racionálnímu uchopení. Dojem z To the Wonder je jako nechat si prosýpat písek mezi prsty. Malick se snaží vše nahlížet z obou dvou stran mince. V jeho podání je pak lidská existence tíživá a souběžně s tím tak lehká, až nadnáší. S tím koresponduje zvolený způsob snímání i herectví. Postavy spolu komunikují především doteky, svoje vnitřní rozpoložení vyjadřují pohybem. Jednotlivé emoce umocňuje i prostředí, v němž se herci ocitají. Vnější krajina koresponduje s tou vnitřní, s momentálním rozpoložením. Poetika obrazů a určitá míra estetizace se značně blíží způsobu snímání v Nebeských dnech. Dialogy jsou minimální a nevtíravé, doplňované impresionistickými komentáři mimo obraz a subtilní hudbou, která do velké míry přispívá k vyznění jednotlivých záběrů a jejich sledů. Přesto je To the Wonder srozumitelný. Malick ukazuje, že k formulování tak komplikovaných úvah o víře, lásce, přírodě a lidském bytí není potřeba mnoho slov. Neil, Marina a Jane tancem vyjadřují úžas nad stvořením a existencí, nad shodou okolností, která nás stvořila, jako kdyby všechno bylo pokaždé nové, viděné zas a znovu poprvé - jsme reální z milionu možností. A přesto se Malick dokázal vyhnout patosu. Slovy Marininy přítelkyně Anny: "Jsem svůj vlastní experiment. Život je sen. A ve snu nemůžeš dělat chyby.

Originální trailer filmu To the Wonder