A když říkám osobité, myslím tím HODNĚ osobité. Všichni určitě známe slavnou předlohu Lva Nikolajeviče Tolstého, všichni jsme se o ní učili ve škole a někteří z nás ji dokonce i četli. Je stará, slavná a uznávaná a na její motivy už vznikla všemožných filmů i seriálů poměrně slušná řádka. Toho si byl samozřejmě Joe Wright vědom, a tak ani v nejmenším neplánoval natočit další věrnou seriózní adaptaci. Nikdo to od něj ostatně ani nečekal, protože jestli je něco, čím tenhle Brit vyniká, je to cit pro netradiční stylizace a silnou emoční stránku. To, co si na nás tentokrát připravil, ale překvapilo snad každého. Ruská společnost v tehdejší době prodělávala menší krizi identity. Nevyrovnané sociální a ekonomické poměry hodně vážně podkopávaly celkovou její integritu, ovšem ruská smetánka velmi toužila vyrovnat se zbytku Evropy, hlavně vyspělým státům v čele s Francií, která tehdy udávala intelektuální a estetický tón a její mravy byly považovány za tu nejvybranější. Proto tehdy vysoká společnost na dobrém vychování a vystupování na veřejnosti až nesmyslně lpěla. Což je vlastně fakt klíčový pro vnímání příběhu Anny Kareniny. A ten se Joe Wright rozhodl umocnit a vypíchnout tím, že postaví převážnou část děje na divadelní prkna. Přesně tak prý totiž tehdejší Rusko spatřuje - jako skupinku herců stavící na odiv nic než masky a kostýmy v souladu s vlastní vysněnou vizí sebe samých. Krok to byl odvážný a riskantní, jelikož mohl celou vážnou zápletku úplně pohřbít. Jenže ono to vyšlo. Anna Karenina plná divadelních kulis, sytě barevných kostýmů a titěrných vychytávek šlape skvěle. Rychlé přechody mezi scénami, přestavování rekvizit za běhu a převlékající se komparz obdařují film přesně tou dynamikou, která je potřeba k svižnému, ale ne uspěchanému ustanovení hlavní zápletky a představení klíčových postav. Navíc divadelní pojetí skutečně slouží tomu účelu, pro něž si ho Joe Wright vyvolil - neustále staví do kontrastu obyčejné touhy a pocity hrdinů s pompézní výpravou symbolizující nadutost a strojenost celé společnosti, která neustále číhá, by mohla potrestat morální prohřešky jejích jednotlivých dílků. Hodně silně z filmu dýchá přítomnost Toma Stopparda, autora scénáře k Zamilovanému Shakespearovi. Právě tohle oscarové dílko vám Karenina nezřídka připomene - výstavba a dramaturgie charakterů, hra na odlehčenou notu, tlak na pilu v milostné lince a spění k tragickému konci. Wright měl rozhodně štěstí, že Stoppard do projektu šel, protože mu vtiskl přesně ty atributy, které tohle pojetí Kareniny potřebovalo. Anna Karenina je tak zábavná a vizuálně poutavá, a kdo se namlsal na Pýše a předsudku, popřípadě Pokání, měl by se u ní, co se estetických atrakcí týče, dostatečně vyřádit. Každá divadelní kulisa je vypiplaná a každý kostým obsahuje milion vrstev a doplňků. Wright předhazuje i skvělou choreografii (ústřední tanec Kareniny a Vronského nabízí božskou gradaci, i když jsme už něco podobného viděli v Pýše) a práci s herci. Ti jsou hlavně typově velmi šťastně vybraní a se svou silnou britskostí (ve většině případů) ideálně zapadají do konceptu tehdejší škrobené společnosti. Největší tíhu na bedrech nese Keira Knightley, která se v Karenině musela vyvléct z vlastnoručně vyrobených škatulek předchozích filmů a vyseknout výkon přinejmenším originální a svébytný, jelikož další Elizabeth Bennetovou by vítal asi málokdo. Naštěstí se Wrightovi sázka na starou známou vyplatila, protože Knightley hraje dospěle a sofistikovaně, a i když jsou její obličejové kreace takřka stále stejné jako před sedmi lety, Karenina je v jejím podání bytostí uvěřitelnou a překypující emocemi. To Aaron Johnson, který nám od Kick-Asse ušel velký flák cesty, působí mírně uměle, ovšem jeho herecký výkon částečně pohřbívá heroicky hezounkovská vizáž. Přitom Johnson je schopný, jen by potřeboval trochu míň pudru a trochu víc prostoru. Na druhou stranu méně je někdy více, což dokazuje Matthew Macfadyen, který je v roli záletného Štěpána Arkaďjeviče jako doma a do poslední mrtě využívá každou sekundu na plátně. Protiváhou bodrého Macfadyena je pak Jude Law s uměřeným Alexandrem Kareninem. Hraje krajně minimalisticky a perfektně vystihuje Kareninův rozvážný a dobromyslný charakter. Nicméně, přes všechnu hravost, propracovanost a hereckou vytříbenost se Anna Karenina nevyhnula té největší nástraze, jež jí od literární předlohy hrozila - se svými sto třiceti minutami zkrátka není dostatečně dlouhá na to, aby plně rozvinula všechny osobnostní a povahové rysy svých postav. Herci sice jedou na 110%, ale scénář omezuje vztahové hrátky v rozletu a zanáší do filmu jistou šablonovitost. V důsledku toho je druhá polovina Anny Kareniny nejistou záležitostí, v níž psychologie postav funguje buď nejasně, nebo naopak zcela předvídatelně. To by sice nebylo na škodu u díla, jehož konec je předem diváku jasný, přesto nepotěší, že jsou niterná pouť a pohnutky zejména hlavní postavy zredukovány jen na to nejnutnější, co ji dovede k očekávanému hořkému finále. Film tak postupně ztrácí ten prvotní elán, kterým sršely úvodní scény, a do finiše dojíždí v kolísavém tempu. Nevadí to, protože stále oplývá tou návykovou wrightovskou magií a emočně je vrchovatý až po okraj, ovšem nepřelije se. Nenásleduje nekontrolovatelná citová erupce ani dlouhotrvající vlna sentimentu. Anna Karenina není Moulin Rouge. Není tak zásadním zářezem do filmové historie. Je "jen" jednou velmi osobitou a velmi povedenou adaptací slavného románu. Což je úspěch. Joe Wright prostě opět dokázal, že dokáže spojit vkusný kýč a silnou romantiku a spolehlivě dojmout zástupy snílků. A na to jsme koneckonců všichni čekali.

Český trailer filmu Anna Karenina