Je těžké se tomuto tématu úplně vyhnout, jelikož jedna z dějových linek Atlasu mraků silně voní vytvořeným univerzem režisérské dvojice – Matrixem, který navždy změnil film. Rok před otevřením dalšího tisíciletí naší civilizace (tehdy ještě bratři) Wachowští ukázali celému světu technologicky brilantní a výpravně ohromující masterpiece, který se stal instantním kultem, jenž ve své kariéře už těžko překonají. Kasovní úspěch zajistil pokračování a studio nakonec vyplodilo celou trilogii, kde každý další díl technicky převýšil ten předchozí. Matrix byl i revolucí mysli v době, kdy byl rozvoj počítačů v pokročilé éře a pojmy jako "kyberprostor" nacházely své pravé významy a otevíraly zajímavé filozofické debaty. O kvalitách jeho nástupců se můžeme přít, Reloaded a Revolutions jsou ale i dnes jednoduše odzbrojující, a to jim bude příští rok deset let. Po povedeném Speed Racerovi, kterým bratři pokračovali, nabídli v něm úchvatný vizuál, vyvedené obsazení a s nímž zase trochu postoupili ve vypravěčství, přichází velkofilm, který (teď už sourozenci) Wachowští připravili ve trojici s Tomem Tykwerem, německým režisérem povedené Loly a omamného Parfému. Trio zfilmovalo stejnojmenný román Davida Mitchella z roku 2004 a využilo k tomu rozpočet sto milionů dolarů, který nasbíralo po německých produkčních společnostech a z nezávislých zdrojů. Film, který vtrhne do českých kin ve čtvrtek 22. listopadu, se tak stal nejdražším nezávislým snímkem v historii. A stojí za každý dolar. Na začátku je třeba zdůraznit to, že Atlas mraků je film, který nemůžete vidět a soudit po prvním zhlédnutí. Od projekce je to už den a chuť na opakovačku roste exponenciálně. Důvodem k tomu jsou nejen souvislosti, které budou divákovi ze začátku unikat, ale hlavně slastný pocit z extrémně vyvedeného vyprávění prakticky všech příběhů, který se dostaví zhruba po hodině od startu. Zpočátku se sice budete trochu ztrácet a na občas trochu zběsilý střih si budete hůře zvykat, ale učící křivka je přímo úměrná režisérskému talentu a citu pro příběhovou jemnost. Ta dříve nebo později dojde většině diváků a ti si pak budou moci snímek o osudu lidstva vychutnat naplno. Atlas ale i tak není pro všechny, vypravěčským stylem se od většiny filmů liší a to bude jedním z důvodů, proč ho někteří lidé jednoduše nestráví. Postavy, jejich příběhy a vzájemná propojení mezi liniemi odehrávající se v jiných dobách a na jiných místech jsou přitom zcela klíčové a místně využité, a i když to první pohled působí jako guláš, v jádru fungují velmi dobře. Samotná látka čerpající z románu je velmi silná a lze s ní nakládat hned několika způsoby, přesně tak, jak to režie obratně využívá. Tvůrci se rozdělili na dvě části a každá natočila určitou část příběhových linií. Ve filmu jsou pak nejen necelé tři hodiny stopáže rozdělené do šesti misí v různých časech naší civilizace (včetně blízké a velmi daleké budoucnosti), tyto linie mají dokonce často úplně odlišné žánry. Střihová skladba tím dostává velkou zbraň v podobě aranžování jednotlivých příběhů ve chvílích napětí, v momentech změn myšlení postav, v osudových vrcholech – tady je prostřih do jiné linie využit mistrně. Místy, a hlavně zpočátku, je ale rychlost střihu mezi dobami celkem zběsilá a je potřeba si na styl vedení děje zvyknout. Na plátně to vše funguje výborně a i přes všechna lidská vědění a přesahy, osudová vyvrcholení, kterých má film hned několik, přes relativní vážnost celé látky je film podivně nadlehčen, a to jak hereckým zasazením, tak vkusným humorem postav, které si občas dělají legraci i z filmu samotného (úvodní Broadbentovo "nemám rád cestování časem"). Ztvárnění dějových figurek je další zvláštností Atlasu, nad kterou se divák pobaveně pousměje. Tvůrci se totiž rozhodli zavést do scénáře hru s divákem na způsob "poznej herce". Probíhá vyprávění Zacharyho, který žije v dystopické budoucnosti na zbytku Havajských ostrovů – Tom Hanks má problémy s kanibalistickým kmenem ze sousedního ostrova, potom jako prototyp chamtivého doktora na palubě lodi z Pacifiku úmyslně otravuje svého pacienta, jehož deník je přítomen ve dvou dalších příbězích. K němu se dostane Robert Frobisher alias Ben Whishaw v třicátých letech minulého století, jakožto začínající hudební skladatel a milenec Rufuse Sixsmitha, který v dalším příběhu o čtyřicet let později jako starý vědec pomáhá Luise Rey (Halle Berry), která se šťourá v případu jaderné energetiky po tom, co je zavražděn jeden z výzkumníků (toho hraje opět Hanks). Do této změti je nasunuta vtipná anekdota s Jimem Broadbentem, kterého nechal zavřít do domova důchodců jeho bratr. Postava se snaží s nechtěným pobytem skoncovat a čte u toho knihu o Luise Rey, která ho nakonec zaujme a rozhodne se napsat k ní scénář (odtud detektivka ze západního pobřeží sedmdesátých let). O jeho útěku byl také natočen film a ten ve futuristickém Neo Soulu sleduje Sonmi~451, která je celému vyprávění třešničkou na dortu a myslím, že není potřeba hádat, kdo se ujal vedením této matrixovské příběhové linky. Ačkoliv to působí jako nekonečná spirála postav a dějů, při závěrečných titulcích má divák pocit, že zažil něco velkého, se silnými postavami, které opravdu žily a jejichž činy by měly způsobit malou revoluci v jeho hlavě. Cheesy momentům se tvůrci sice nevyvarovali a dokonce jsme i svědky několika akčních klišé, ve finále na tom ale moc nezáleží. Pocit z Atlasu mraků jako celku není nic převratného, feeling z jednotlivých epizod a jejich vyznění je ale skvostný. Tykwer a Wachowští to dokázali. Jinak. A je potřeba to vidět ještě jednou.

Český trailer filmu Atlas mraků