Česká distribuce nám dosud zůstala dlužna dva nedávné filmy s Jackem Blackem, oba něčím narušující image drastického komika, kterou si vybudoval řachandami jako Boží zápasník nebo Tropická bouře. Vlídný humor Nadějného roku, příjemné komedie Davida Frankela o soutěži v pozorování ptactva, si zanedlouho budeme moci vychutnat na DVD. Ještě zajímavější je ale Bernie, který zatím českého distributora nenašel.
Po osmi letech od natočení masového hitu Škola ro(c)ku se Black objevil v dalším snímku Richarda Linklatera a ten je podle režisérova zvyku úplně jiný než jakákoli starší položka jeho filmografie. Černá komedie z východního Texasu věrně rekonstruuje skutečný příběh neobvyklého přátelství, které skončilo vraždou, a Jack Black v ní prošel hereckou proměnou, za jakou by se nestyděl ani Peter Sellers.
Přeper bábu
Když se novinář Skip Hollandsworth v roce 1997 doslechl o případu vraha jednaosmdesátileté ženy, jehož všeobecná popularita ve městě málem znemožnila spravedlivý soud, nevěřil, že se něco takového skutečně stalo. Vyrazil do Carthage v Texasu, kde se událost odehrála, a vyzpovídal všechny zainteresované osoby. Ano, je pravda, že zaměstnanec pohřebního ústavu Bernie Tiede byl nejoblíbenější muž ve městě, dozvěděl se. Pravda je i to, že navázal blízký vztah s Marjorií Nugent, nesmírně bohatou starou vdovou, kterou všichni místní nenáviděli pro její lakotu a nepřátelské chování.
Názory na to, zda Bernie, který by podle všeobecného mínění neublížil ani mouše, panovačnou stařenu opravdu zastřelil, se ale různily. Obyvatelé Carthage neochotně připouštěli, že po devíti měsících, kdy ji nikdo nepostrádal, byla Marjorie náhodou nalezena ve vlastním mrazáku se čtyřmi průstřely v zádech. Ať už ji ale její univerzální dědic Bernie doopravdy zabil, nebo ne, shodovali se všichni, že nic to nemění na respektu, který k němu chovají, ani na pohrdání, s jakým vzpomínají na oběť.
Získaný materiál Hollandsworth zpracoval do článku Midnight In The Garden Of East Texas a několik dní po jeho zveřejnění mu telefonoval jeden ze čtenářů. Představil se jako Richard Linklater a překvapenému autorovi sdělil, že takový námět, jaký nabízí jeho text, hledá už léta. Vždycky prý toužil natočit film o specifické mentalitě obyvatel východního Texasu, mezi nimiž prožil celý život. Scénář, který společně napsali, pak čekal na realizaci rovných dvanáct let a hotový film si další dva roky hledal cestu do distribuce.
Pravda je v historkách
Linklater film natočil jako kombinaci hrané rekonstrukce případu a pseudodokumentu, v němž autentičtí obyvatelé Carthage vzpomínají na Bernieho a Marjorii. Dramatický děj sJackem Blackem, Shirley MacLaine a několika dalšími profesionály zinscenoval až překvapivě vážně a bez přehnané nadsázky, která by ostatně byla u tak bizarního příběhu nadbytečná. To, co film kvalifikuje jako černou komedii, se ve skutečnosti rodí všude tam, kde se dostanou ke slovu "mluvící hlavy" neherců.
Každý z nich se vlastními slovy podělí o nějakou osobní vzpomínku na Bernieho nekonečnou dobrotu i na zakyslou zlobu Marjorie, každý přispěje vlastní teorií, co mezi nimi bylo a proč to dospělo k takovému konci. Jako chór drben s neodolatelně komickým jižanským přízvukem glosují místní dámy a pánové děj, jehož jsme svědky a jenž byl modelován podle jejich dřívějších vzpomínek. Takový narativní přístup částečně obhajuje i fakt, že se příliš nedozvíme o důvodech, proč Bernie navázal tak blízké přátelství právě s nejneoblíbenější osobou ve městě a jak přesně se mu to podařilo - nikdo z Bernieho obdivovatelů to přesně neví a nikdo si především nechce připustit, že motivací jejich oblíbence mohly být jen peníze.
Tím spíše ne, že prostředky získané od lakomé Marjorie (která ho později zaměstnala jako svého asistenta) Bernie plnými hrstmi rozdával místním. Kupoval jim auta a domy, přispíval na rozvoj města, dotoval krachující podniky, financoval kulturní akce. Jejich přízeň si tedy získával stejnou měrou svou empatií a laskavostí jako hodnotnými dary. Bernie v jistém smyslu připomíná hru Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy, jejíž bohatá hrdinka si doslova a do písmene koupí sympatie všech obyvatel města a její dobrodiní pak v jejich očích legitimizuje vraždu jednoho z nich, kterou přijela spáchat.
Možná že kdyby k nim nebyl tak štědrý, viděli by obyvatelé Carthage Bernieho v realističtějším světle. Kdyby Marjorie nebyla tak uzavřená a neochotná se s nimi družit, snad by si vysloužila i nějakou tu shovívavější vzpomínku. Ale protože obě hlavní postavyLinklaterova filmu jsou definovány subjektivními vzpomínkami ostatních, o sympatiích vůči nim a nakonec i o míře viny v případě vraždy nerozhodují průkazná fakta, ale extrémně polarizované postavení Bernieho a Marjorie v komunitě. To se bohužel projevuje i v nerovné míře vykreslení těchto postav ve filmu.
Vážně není malých rolí?
Jack Black prý svůj předobraz věrně napodobil na základě jediného setkání se skutečným Berniem Tiedem ve vězení. Zahrál ho jako latentního homosexuála (čímž je odbyta jedna nikým naplno nevyslovená, leč vtíravá otázka ohledně jeho vztahu ke staré dámě) s chůzí tučňáka a tichým hlasem, který jakoby se neustále za něco omlouval. V několika scénách uplatnil i své pěvecké nadání (obyvatelé Carthage dodnes utírají slzy při vzpomínkách, jak procítěně Bernie zpíval na pohřbech a jak exceloval v ochotnických verzích broadwayských muzikálů). Díky Blackovi není těžké uvěřit, že tento dobrácký spasitel světa nesnesl pomyšlení, že jedna osoba ve městě ho nemá stejně ráda jako všichni ostatní a že upřímně toužil tento stav změnit.
Že se mu to ale podařilo prakticky jen několika vlídnými slovy a drobnými pozornostmi, už tak uvěřitelné není. Marjorie Nugent bohužel nestráví ve filmu dost času, abychom se o ní dozvěděli všechno potřebné. Od patnácté minuty filmu, kdy se poprvé objeví, do padesáté minuty, kdy zmizí z plátna, zůstává až příliš nevyzpytatelná a nenabízí Shirley MacLaine příležitost zahrát ji stejně plasticky jako třeba analogickou postavu z filmuOcelové magnolie. Ve většině scén Marjorie nepromluví ani slovo, jen s tichým pohrdáním pozoruje své okolí, v jiných hystericky komanduje Bernieho a ostatní zaměstnance. Obrazová montáž, během níž s Berniem cestuje po světě, je jediný moment, kdy se zdá být spokojená. Co ji tolik žere v domácím prostředí a čím přesně si ji Bernie získal, se ale nikdy nedozvíme.
Příjemné překvapení v rozsahem malé roli je téměř k nepoznání namaskovaný Matthew McConaughey v roli místního právníka, který v Bernieho procesu zastupuje obžalobu. On jediný zůstává imunní vůči hrdinově osobnímu kouzlu a usiluje o to, otevřít ostatním oči. McConaughey je z jediný z hvězdné trojice, kdo vystupuje i v "dokumentárních" vsuvkách, působí v nich ale stejně autenticky jako obyvatelé města. Rozhodně nic nepřeženu, když prohlásím, že jde o hercovu nejlepší kreaci od devatenáct let starého filmuOmámení a zmatení, který nikoli náhodou také režíroval Richard Linklater.
Skutečnými hvězdami filmu ale zůstávají neherci se vší jižanskou umíněností, srdečností i bezelstnou naivitou, kterou film zachycuje. Pokud od Bernieho očekáváte tradiční černou komedii, řekněme na způsobLupičů paní domácí, bude vám dost možná připadat málo dramatický. Přistoupíte-li ale na to, že jeho humor těží z konfrontace hraných a dokumentárních částí a že spíš než šťavnatým morytátem o vraždě je sarkastickou úvahou nad lidskou manipulovatelností, shledáte film Richarda Linklatera nabitý událostmi a cennými postřehy.
