O tom, že je Liam Neeson v současnosti jedním z nejdrsnějších mužů v Hollywoodu, snad nemusím nikoho přesvědčovat. Stačí se podívat na akční thrillery 96 hodin a Neznámý, případně na komiksové drama Batman začíná, kde o tom všechny pochybovače přesvědčí. Dalším jeho přírůstkem do drsňácké škatulky je žánrově obtížně zařaditelný film Mezi vlky. V něm ztělesňuje tajemného samotáře Ottwaye, který dozoruje nad ropnými vrtaři pracujícími na nehostinné aljašské rafinérii. Jeho hlavním úkolem však je odhánět od nich všudypřítomné vlky, kteří by mohli značně narušit jejich práci. Ta je dost ubíjející a neposkytuje jim příliš volného času, proto jsou rádi, že vždy po pěti týdnech odlétají domů, kde se setkají se svými rodinami. Při jednom takovém letu se ale jejich letadlo zřítí do opuštěné krajiny a takřka celá posádka zahyne. Přežije pouhých sedm mužů, kteří si musí pomoci sami dostupnými prostředky, protože žádná záchrana zřejmě nepřijde. Do jejich čela se staví právě Ottway, který tuší, že největším nebezpečím všech nebude nedostatek potravin a zima, ale krvežízníví vlci. Co si budeme povídat, zápletka zní tuctově a zaměnitelně a mnozí z vás možná mávnou rukou, že jde jen o další survival horor, kterých jsme viděli už desítky. Do značné míry je to pravda, na druhou stranu se k němu přidává až intimní psychologické drama, které ho rozhodně ozvláštnilo a dělá z něj něco víc než jen snadno zapomenutelný film. Za jeho režií stojí pro běžného diváka ne tak úplně známý, mezi fanoušky ale oblíbený a především ohromně talentovaný Joe Carnahan, k jehož počinům patří třeba vynikající, leč nedoceněná Narkotika a podařený, ale komerčně ne tolik úspěšný akční snímek A-Team. Osobně tvrdím (ale mnozí z vás se mnou jistě souhlasit nebudou), že Mezi vlky je jeho nejlepší a nevyzrálejší film. Od prvních minut je hodně sebevědomý a jistý v kramflecích a práce s celkovou atmosférou je přímo famózní. Po celé dvě hodiny vám nebude dobře po těle a rozhodně ve vás zůstane nějaký pocit (zda pozitivní, nebo negativní je už individuální). Nemělo by tak hrozit, že si ke snímku nevytvoříte žádný vztah, což je svým způsobem dobře. Od úvodu až do konce se totiž na diváka řítí tolik deprese a bezvýchodnosti, že ho to nemůže nechat lhostejným. Taktéž monumentální letecká havárie je natočena hodně osobitě a sugestivně a stojí za povšimnutí, kterak k navození tohoto pocitu nejsou potřeba drahé efekty a velkolepé výbuchy, ale stačí pouze ruční kamera, detailní záběry na pár tváří a zvuky bouřky a porouchaného motoru. Práce se zvuky a ruchy je vůbec devízou celého filmu a posouvá ho o několik úrovní výš. K pozitivům, které je třeba vyzdvihnout, pak patří i to, že zapomenete, že sledujete inscenovaný film, ale získáte pocit, že pomocí "božího oka" se díváte na něco, co se skutečně stalo (nebo děje). A bohužel to nemůžete nikterak ovlivnit. Jestliže jsem v úvodu psal o obtížné žánrové zařaditelnosti, měl jsem tím na mysli to, že se Carnahan (který se podílel i na scénáři, jenž mimochodem vychází z krátké povídky Iana Mackenzie Jefferse Ghost Walker) pustil na poněkud tenký led. Vypomohl si totiž až "malickovskými" flashbacky a momenty, které se zpočátku jeví nadbytečně. Postupem času nám ale odhalí Ottwayovu motivaci. Pokud si tedy v první čtvrthodině vzpomenete na v tomto směru hodně podobnou Tenkou červenou linii, nedivte se tomu. Stejně tak dialogy postav se mnohdy uchylují k řešení otázky života a smrti, náboženství a osudu. To ale pochopitelně někomu může zásadně vadit a přijít prvoplánové. Já jsem s tím problém neměl a spíše mi to do zvolené nálady přesně sedlo. Již zmiňovaný Liam Neeson je jedinou známou tváří, kterou uvidíte. Není to na škodu, neboť film utáhne sám bez problémů a je jen málo lidí v jeho věku, kterým uvěříte, že si to klidně na férovku rozdají se stádem vlků, aniž by to působilo legračně. Jeho kolegové jsou tu víceméně do počtu a o nějakých extra výkonech už nemůže být řeč. Zbylé charaktery už nejsou natolik propracovány a jsou načrtnuty přesně do té míry, abyste je nějak odlišily, až zemřou. Jinak výborný dojem kazí jen samotní vlci. Ti nepůsobí až tak děsivě, jak by mohli, a jejich počítačový původ je na nich bohužel znát. Zamrzí také to, že se s nimi pracuje stejně jako v jakémkoli hororu, tzn. že útočí zrovna ve chvíli, kdy si potenciální oběti dávají pauzu apod. Ani ty, kdo se ocitnou v jejich spárech, není těžké odhadnout. Jejich útoky jsou navíc jako jediné natočeny poměrně zmateně, takže se stane, že mnohdy toho moc neuvidíte. V některých momentech už je vše trošku přehnané a ne úplně logické, těch je ale poskrovnu a dají se odpustit. Objektivně se dá připustit, že kdyby byl film o deset minut kratší, zase tolik by se nestalo a možná by se některé scény urychlily. Další závažnější chyby už tu však nenajdete, a pokud tedy přistoupíte na pravidla tvůrci nastolená, budete ze sálu odcházet nad míru spokojeni. Carnahan se tu možná pro někoho až příliš umírnil a nějaké zběsilé kamerové nájezdy a používání filtrů neuvidíte, udělal to ale jen a jen pro dobro věci. Nedá mi to a závěrem ještě zmíním věc, která rozdělí diváctvo na dvě poloviny. Po skončení závěrečných titulků totiž následuje asi třívteřinový záběr, který některé předchozí věci objasní (rozhodně ale neuzavře děj) a někomu se jistě bude zdát zbytečně doslovný a hollywoodský. Za sebe ale musím napsat, že naprosto chápu, proč se tu objevil a co tím možná chtěl režisér sdělit. A problém s tím absolutně nemám. Je ale asi symbolické, že právě tyto tři vteřiny charakterizují celý film - buď ho přijmete a budete z něj nadšeni, nebo ho budete považovat za prvoplánový horor, který si hraje na umění. Posouzení už je jen a jen na vás.

Český trailer filmu Mezi vlky