V titulkové sekvenci se promítají fotografie z bezpečnostních kamer zachycující několik desítek ozbrojených přepadení. Skrytá identita všech. Pravděpodobně hlavní hrdina, sedmnáctiletý teenager, sedí na gauči a sleduje v televizi kvízovou soutěž, vedle něho spí jeho matka. O chvíli později se Josh zdraví se záchranáři, kteří odvážejí její předávkované tělo. Vše se děje v naprosto klidném, stereotypním duchu, bez emocí, s pomrkáváním po televizi, jen snad za okny štěkají psi. Bizarní pětiminutová scéna, která dostatečně řekne vše o charakteru Joshe, přesvědčí, že tento film bude mít Atmosféru. Kriminálně rodinné, gangsterské drama začíná nezvykle pomalým až zasněným tempem, zpomalenými záběry, chlapeckým voice-overem, díky kterému se noříme do jeho hlavy a jeho problémů. Prozrazuje svou cestu od mrtvého těla ke zločineckému klanu, na který má spadeno policie. Jedná se o celovečerní debut, na scénáři se pracovalo devět let, tudíž nejede se podle klasických forem stavby příběhu, avšak stále jsou dodržovány pravidla žánru. Pomsta je motiv. Rodina je základ, když ne otec, tak matka, v našem případě babička. Hlavní postava se pozvolna stává jen pozorovatelem, voyeurem, zatímco jeho strýcové, vyšetřovatelé, vedlejší postavy, jsou upřednostňováni. Přicházejí na scénu, aby nečekaně zemřeli, aby vyšetřovali jednotlivé popravy, aby popravovali. Chladně se stírají hranice mezi zvrácenou rodinkou a hladovými policisty. Díky této scénáristické nevypočítatelnosti lze těžko odhadnout, co bude následovat, kdo je na jaké straně. Plno scén je tak naplněno opravdu hmotným napětím. Nečekanými zvraty. Nečekanými výstřely. V řadě obrazů se naopak pracuje s divákovým očekáváním. Jsme chytřejší než oběti. Víte, že začíná lovecká pomsta, že jsou schováni ve stínech stromů, a tak jen "netrpělivě čekáme". Velkou roli zde hrají i jasně vysoustružené a vycastingované charaktery postav. Pokud potetovaného překupníka drog s pistolí v přihrádce vyfakuje pár teenegerů v rychlejším autě, je jasné, že on nad tím nemávne rukou. Pokud před hlavním lačným a neurotickým zločincem usne mladá holka v sukni a on ji v náruči odnese do ložnice, nejde ji tam šeptat pohádky o lesní studánce. Za zmínku jistě stojí herectví sedmnáctiletého Jamese Frechevilla. Vyprázdněný výraz po celou dobu filmu, výraz bez emocí, bez citu, s monotónním pohledem, který se však minimalisticky mění ke konci filmu, v posledních scénách. Skvost. Fyzicky i typově. Nemožnost číst vnitřek, srozumitelně pochopit, co se děje, souzní s celým konceptem moderního a civilního filmu noir. Zajímavou postavou je i Smurf, líbezná babička s krví Kmotra v podání Jacki Weaver. Asi nejďábelštější prarodič z filmového plátna, který rád jedovatě líbá své ovečky. Zatímco ze scénáristického hlediska je Království zvěrstev vcelku originální, odvážné, z formálního se nejedná o nic předtím neviděné. Těží se z konvencí současného filmu – kamera z ruky, zpomalené či neostré obrazy pro poetično, postavy nejlépe v protisvětle zapadajícího slunce či zcela ze zadu, to vše v kombinaci s protipohledy v konverzacích, detaily při psychologizaci. Avšak lze najít i visuálně nápaditá místa (např. přepadové komando). Pokud se selhává, tak především ve zvukové složce. Kytarové minimalistické vybrnkávání se poslouchá příjemně, ambientní plochy též, několik rádiových klasik potěší, elektronické zavrčení pro vnitřní dramatizaci chápete, všechno to ve své podstatě funguje. Bohužel se to však jen nese v prvoplánovém konceptu, jde se po povrchu a po směru srsti. Když napětí, tak zádumčivé tóny, když osobní intimnost, tak něco jako Brian Eno. Je škoda, že se převážně nevychází z přirozeného ruchu měst, lokací, že zvuková dramaturgie je jen zahuštěna a přecpána umělými atmosférami. Ale to jen malá vada, které tomuto australskému odměřeně pevnému dramatu neubírá na kvalitách, filmu, jenž je násilný a ponurý, ale i půvabně poetický. Jsme tedy zvířata, jen někteří jsou lvi a druzí slepečtí psi, ale i ti mají své pudy...