Při sledování posledního Almodóvara opusu se člověk nutně musí zamyslet nad tím, zda je vůbec schopný objektivního hodnocení filmu svého oblíbeného tvůrce. Očekávání, že se vám dostane další skvělé filmařiny od autora, který nechybuje, totiž začne s nebývalou intenzitou zatlačovat do pozadí všechny případné nedostatky díla, ale co hůř - také vaši schopnost je odhalovat. Uvědomit si, že tu věci do sebe nezapadají tak, jak by měly. Že těch barev, nálad a zvratů je více, než by logika psychologie jednotlivých postav ve skutečnosti unesla, a že se všichni ti úchylní hrdinové potácejí dějem ne tak, jak by měli, ale jak se to Pedrovi hodí. A když si to uvědomíte, naordinujete si, že zkusíte přistoupit na jeho hru s velkým H. Že se na Kůži prostě nebudete dívat jako na vybroušenou psychologickou studii lidí na pokraji psychického zhroucení a patologické vášně, ale jako na zábavnou rošádu zlobivého španělského dítěte, které chce bavit sebe i své publikum. V ten okamžik začne film fungovat. Ale ať už budete stát na kterémkoliv pólu divácké spokojenosti, jedno je jisté - svým novým filmem Almodóvar v každém případě překvapil. V posledních letech se sice už několikrát odklonil od svého tradičního rukopisu plného ženských postav a melodramatických motivů, ale v podstatě čistý žánrový film by od něj asi nikdo nečekal. A Kůže, kterou nosím je podobně silná pocta noirovým příběhům, jakou byla Konečně neděle! Françoise Truffauta. Pokud bych měl Kůži k něčemu přirovnat, tak k Vertigu Alfreda Hitchcocka, nedávnému dramatu Mé druhé já Neila Jordana či k některému z dílů seriálu Plastická chirurgie s.r.o.. Hlavním hrdinou je uznávaný plastický chirurg Robert (ve skutečně vynikajícím podání Antonia Banderase, jehož kariéru a renomé může Kůže resuscitovat), který v domácí laboratoři vyvine syntetickou lidskou kůži. A zatímco odborný svět žasne a Robertův nadřízený ho varuje před používáním zvířecích genetických kódů, on v absolutním utajení aplikuje svůj vynález na tělo krásné Very, o jejíž minulosti se divák dozvídá v průběhu celého filmu. Je Vera Robertova manželka, kterou její milenec nechal v hořícím autě? Nebo je to jeho dcera, která se psychické trauma ze znásilnění rozhodla jednou provždy vyřešit skokem z okna? Ačkoliv je řešení otázky, kdo vlastně je Vera, co Robert její operací sleduje a proč ji drží pod zámkem, z diváckého hlediska zábavné a napínavé, Almodóvarovi jde o více. Tak jako byl hrdina Hitchcockova Vertiga posedlý svou dávnou láskou a tu novou se snažil všemožnými způsoby přimět k takovým úpravám zevnějšku, aby jí byla co nejvíce podobná, tak je i Robert posedlý Verou a její dokonalou podobou. Ve své snaze jde za hranice etiky a bioetiky, neváhá pro ni zabíjet.

Český trailer filmu Kůže, kterou nosím A právě tato amorálnost, pro Almodóvara tolik netypická, jeho fanoušky na Kůži tolik šokuje. A jeho "nefanoušky" odpuzuje. Takže jaký je jeho nový thriller? Pohybuje se někde mezi trojkou a devítkou. Podle toho, zda jste ochotni jej vnímat podle režisérových pravidel a nakolik jste (ne)ochotni vnímat jej objektivně v rámci celkové i Almodóvarovy obvyklé kvality. Osobně přiznávám, že svým oblíbencům jsem ochotný nějaký ten občasný úšlap prominout a tolerovat jej. Proto Kůži dávám devítku. Ale chápu, že vy to všechno můžete vidět úplně jinak.