Bowie (Farley Granger) je třiadvacetiletý, touhy po životě plný floutek, který právě spolu s drsnými kumpány se zvučnými jmény Chickamaw a T-Dub prchá z vězení, kde strávil posledních sedm let, nespravedlivě odsouzený za vraždu. Nebo to aspoň tvrdí. V úkrytu se seznamuje se sympaticky obyčejnou dívkou Keechie (Cathy O'Donnell) a jiskření mezi oběma mláďaty na sebe nedá čekat. Staří kriminální mazáci ale nemají v plánu vést poctivý život, protože bankéři jsou přece také zloději a je potřeba jim odlehčit. Bowie musí chtě nechtě s nimi. Má láska šanci, když je vám policie v patách? Tak trochu Romeo a Julie. Nebo spíše Bonnie a Clyde? Dnes představovanému snímku to trvalo dva roky od dokončení, než byl v listopadu 1949 uveden v amerických kinech. Zatímco dnes by to znamenalo automaticky tragicky špatný film, tehdy hrály roli jiné faktory - změna ve vedení studia a zároveň jeho nerozhodnost, co si s kontroverzním snímkem počít - ta především. Ostatně RKO mělo práva na román Edwarda Andersona s názvem Thieves Like Us (Zloději jako my) už od jednačtyřicátého. Jenže natočte film o vrazích na útěku, když vám na krk dýchají ctihodní hlídači produkčního kodexu. Černobílý debut renomovaného amerického režiséra Nicholase Raye vykazuje většinu typických znaků jeho nejlepších snímků, snad jen s výjimkou sytých technicolorových barev a širokoúhlé kamery. Když mu producent John Houseman, známý dodnes svou spoluprací s Orsonem Wellesem na divadle i Občanu Kaneovi, Andersonovu knihu z období velké hospodářské krize přinesl, Ray se do látky zamiloval a usilovně (a dlouho) na jejím překladu pro filmové médium pracoval. Ač bývá snímek řazený k filmu noir, stejně jako minulý týden vzpomínaný režisérův kus Na opuštěném místě nestaví do popředí dějové zvraty, ale zajímá se především o hlavní postavy. Jejich touhy, sny, naděje a zároveň nejistotu, strach a obavy. Rayovou hlavní zbraní je citlivost, na divadelních prknech vyzkoušená schopnost z herců vytáhnout potřebné emoce, založené na jejich vlastních životech a prožitcích. I proto mimo jiné nechal představitelku hlavní ženské role pracovat stejně jako její hrdinku na benzince. Obsazení hlavních rolí bylo nadmíru šťastné - Farley Granger, známý především ze dvou hitchcockovských produkcí (Provaz, Cizinci ve vlaku), režisérovi svou budoucí partnerku Cathy O'Donnell sám doporučil. Jejich nešťastní hrdinové jsou poblouznění, neuvědomují, nebo spíše nechtějí si uvědomovat následky svých činů, skutečnost, že láska je nemůže spasit, ale dýchá z nich život a opravdovost, jejich vztah a vlastně každá vzájemná reakce je přesvědčivá, pravdivá. Neméně výrazné a zapamatovatelné jsou i dobře napsané a obsazené vedlejší role - nejen zbylí uprchlíci, ale třeba i opravdu drobné figurky ošuntělého oddávajícího nebo správce chaty, ve které se milenci ukrývají, a jeho potatěného synka. Jako pěst na oko, resp. sekvence z jiného filmu, pak působí zjevně pro cenzory vložená scéna z policejní stanice, kde se dozvíme, že uprchlíci nikdy nedojdou klidu. Žijí v noci byl údajně první snímek, kde se z helikoptéry natáčela akce. Tyto záběry jsou dnes trochu legračně roztřesené, představují však důležitý leitmotiv božího oka, které naše hrdiny sleduje. To, že svému osudu neutečou, naznačuje také už mimochodem zvláštní, zneklidňující předtitulkový úvod, kde vidíme ústřední dvojici v romantickém momentu za doprovodu textu: Tento hoch a tato dívka nebyli nikdy řádně seznámeni se světem, ve kterém žijeme...

P. S.: Předlohu snímku zfilmoval pod původním názvem o čtvrtstoletí později i Robert Altman. Zajímavé srovnání s výrazně méně nevinnými "předbonnieaclydeovskými" uprchlíky před zákonem nabízí dnes už za klasiku považovaný snímek Josepha H. Lewise Gun Crazy. O tom ale zase někdy jindy...