Planeta opic z roku 1968 patří do zlatého fondu světové kinematografie. Výpravná stránka a hlavně brilantní masky nezestárly za těch více než třicet let ani o píď. Navíc z její geniální pointy mrazí ještě dnes. Jak už to tak ale bývá, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Úspěch filmu dal vzniknout několika spíše televizním adaptacím, jejichž kvalita šla díl od dílu níž a níž. Se snahou o remake neuspěl před deseti lety ani sám Tim Burton, a zdálo se, že tato série je mrtvá. Přesto se neznámý režisér Rupert Wyatt pokouší nápad s opicemi, které ovládnou naši planetu, znovu přivést k životu. Ve spolupráci se svým týmem si naštěstí uvědomuje, že aby měl alespoň nějakou šanci na úspěch, musí jít úplně jinou cestou. Jak už sám název Zrození Planety opic napovídá, příběh se odehrává před samotným původním filmem a odkrývá, odkud vlastně nenávist opic k lidem pramení. Na scénu tak přivádí mladého vědce Willa Rodmana (James Franco), který vyvíjí lék proti Alzheimerově chorobě, jíž trpí i jeho otec (John Lithgow). Výzkum ale selhává na značném množství vedlejších účinků. Rodman si po neúspěchu bere dovolenou, tajně si ovšem domů propašuje opičáka Ceasara, na němž bude nadále zkoušet svou látku. Po několika letech v činnosti pokračuje a šimpanz se pomalu, ale jistě stává inteligentnějším. Domácí prostředí mu přestává stačit a musí být přemístěn do zoo. A tady už mu chybí jen kousek k tomu, aby přesvědčil své ostatní kolegy a postavil se do čela povstání proti těm, kteří mu ublížili - proti lidem. Kdybych měl dvěma slovy Zrození Planety opic charakterizovat, byla by to pravděpodobně slova "příjemné překvapení". Tvůrci totiž skutečně dávají zapomenout na veškeré pokusy o remaky a pokračování a se svými předchůdci a následovníky mají společný jen název. Rupert Wyatt, jehož jediným trochu známějším snímkem je tři roky starý thriller The Escapist, si v, pravda, drobet delším úvodu s divákem lehce pohrává. V podstatě pohodovou rodinnou atmosféru vědce s opicí, kterou chodí venčit do nedalekého lesíka, narušuje jen vážná choroba jeho otce. Postupně ale začíná situace houstnout a divák brzy tuší, že se tady schyluje k něčemu velkému. Zničehonic si tvůrci začínají vypomáhat vhodně umístěnými a hlavně fungujícími lekačkami a překvapivě hodně dobře natočenou akcí. Ta je ve všech scénách maximálně přehledná a snaží se do značné míry své publikum zneklidnit. Často se tak opice rozběhne přímo proti plátnu a zastaví se až o kameru, stejně tak pistole nebo letící oštěpy míří / řítí se jakoby na diváka, což je poměrně originální. V tomto směru filmu určitě prospělo, že není v tolik populárním 3D, kde si troufám tvrdit, že by tyto efekty zcela nevyzněly. Hlavním pozitivem filmu jsou ale jednoznačně opice. Ty jsou oproti všem předchozím Planetám plně digitální. Za jejich vzhledem stojí trikaři ze studia Weta Digital, kteří se podíleli už na Cameronově trháku Avatar. Tentokrát zvolili techniku "motion capture", kdy se herci navlečení do digitálních senzorů v počítači proměnili v opice. Jako předloha k titulnímu šimpanzímu hrdinovi posloužil v tomto směru zkušený Andy Serkis, který "ztvárnil" Gluma v trilogii Pán prstenů nebo King Konga ve stejnojmenném filmu. A právě díky nim vypadají opice skutečně jako živé, a můžeme tak mluvit o hraní a emocích. Serkis a spol. dokázali vytvořit postavy, které jsou plnohodnotnými partnery a protějšky svým lidským kolegům. Ač se dorozumívají jen gesty a posunky, uvěříte jim naprosto všechno, proto je nelze jednoznačně odsoudit a přiklonit se na stranu lidí. Veškeré jejich pohnutky a chování jsou naprosto logické a s každou další minutou divácké sympatie rostou. Jejich převzetí vlády, které tu ale není úplně doslovné, pak paradoxně nepůsobí tak mrazivě, jak by asi mělo. "Živí" herci rozhodně nedělají ostudu a na maximum využívají svých možností. James Franco potvrzuje, že jsou do něj vkládány velké naděje opodstatněně, a postavu vědce pojímá hodně civilně a umírněně. U Johna Lithgowa potěší návrat na velké plátno po delší době a to, že ze svého umění nezapomněl vůbec nic. Totéž v podstatě platí i o Brianu Coxovi v menší úloze ředitele zoo. Od prvních momentů je ale jasně znát, že na hlavní koleji jedou opičáci.

Český trailer filmu Zrození Planety opic Jedinými negativy tak zůstává několik nelogičností (poměrně průchozí zoo, nenadálé množení počtu opic, fakt, že vědcovi sousedé si ničeho nevšimnou), zbytečná (ale ne otravná) romantická linie a nutné zlo v podobě sladce rodinných a idylických momentů. To jsou ale věci, které k letním blockbusterům většinou neodmyslitelně patří. Jelikož je ale Zrození trošku chytřejší než klasický letní "popcorňák", zamrzí to o to víc. Zrození Planety opic určitě není žádný přelomový nebo revoluční film. Vzhledem ke svému jménu je ale hodně příjemným a do značné míry nečekaným překvapením, které by se v nabité letní sezoně nemělo ztratit. Zasloužilo by si totiž hodně velkou pozornost.