Rok 1973. V Římě je unesen jeden z řady vnuků tehdejšího nejbohatšího muže světa, amerického ropného magnáta Jeana Paula Gettyho. Únosci kontaktují chlapcovu matku a požadují výkupné 17 milionů dolarů. Ta je ale rozvedená a nemajetná, její bývalý manžel (Gettyho syn) leží kdovíkde v drogách a jedinou nadějí na záchranu je miliardářský dědeček, který je ale starým hamižným lakotou, co by si nechal kvůli deseti dolarům koleno vrtat, a zaplacení výkupného zásadně odmítá. Pošle však snaše na pomoc svého poradce (a bývalého agenta CIA), aby s únosci vyjednával.
Nejvíce se o tomto filmu mluví v souvislosti s aférou kolem přeobsazení vedlejší role starého Gettyho a bude to pravděpodobně to hlavní, kvůli čemu si leckteří budou Všechny prachy světa pamatovat i v budoucnu. Režisér Ridley Scott totiž plánoval tuto roli svěřit tehdy sedmaosmdesátiletému Christopheru Plummerovi, ale z řady důvodů do ní nakonec obsadil Kevina Spaceyho (vysoký Plummerův věk, komerční potenciál známějšího herce). Spacey byl však po dokončení filmu obviněn ze sexuálního zneužívání v rámci kampaně #MeToo a Scott se rozhodl měsíc a půl před premiérou přetočit všechny jeho scény s někým jiným a oslovil proto původně zamýšleného Plummera.
V důsledku se věc má totiž tak, že Christopher Plummer je v roli obstarožního boháče Gettyho, pod jehož šarmantním vybraným vystupováním se skrývá cynický a bezohledný sobec, natolik charismatický a výrazný, že je nejen poměrně těžké představit si zpětně Kevina Spaceyho v téže roli, ale že svým přesným, přesvědčivým výkonem a osobitou prezencí na plátně zastiňuje i všechny zbylé přítomné. Jeho postava je ze všech nejzajímavější a nejlépe napsaná, takže je trochu škoda, že film není jen o ní.
Největší nedostatek však představuje styl vyprávění, které soustavně skáče mezi perspektivami jednotlivých postav a upadá přitom do zacyklené struktury, která neustálým opakováním sebe sama obírá děj o dynamiku a naopak jej poznamenává pachutí dějové rozvleklosti.
Ridley Scott přitom režíruje poctivě, elegantně a jako zkušený řemeslník ze staré školy, zvláště po technické stránce. Film si občas dovolí i překvapivé hrátky s očekáváním, případně vnese do veskrze akademicky a staromódně působícího dramatu i sporadické záblesky brutality. Rozhodně to nepůsobí, jako by Scott neměl Všechny prachy světa pevně v ruce, snad kromě zmíněné nevyrovnanosti herců a důsledné emocionálně chladné a odtažité atmosféry, která byla sice zřejmě do značné míry záměrná, nicméně některým scénám notně ubrala na potenciální údernosti. Na škodu je ale hlavně (kromě předem pošramocené pověsti filmu) to, že si tvůrci nedokázali ze všech těch rozehraných motivů a postav jednoznačně vybrat, o kom a o čem konkrétním by jejich film měl vyprávět především, a jakou strukturu vyprávění proto zvolili, což má na triku zejména autor scénáře (podle knižní předlohy) Davida Scarpy, který naposledy napsal realizovaný filmový scénář před deseti lety, ke sci-fi Den, kdy se zastavila Země.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]











