Pátý díl Pirátů z Karibiku dostala na starost norská režisérská dvojice Joachim Rønning a Espen Sandberg, kteří po úspěšné kariéře v režírování reklam sice natočili v Norsku dva zdařilé koprodukční životopisné filmy, leč ještě před tím debutovali v Hollywoodu s úděsným snímkem Sexy Pistols (k jehož mizérii přispěl ovšem i Luc Besson coby autor scénáře). Za scénářem Pirátů z Karibiku nyní stál Jeff Nathanson, který, ačkoli napsal pro Spielberga Chyť mě, když to dokážeš a Terminál, tak za své scénáře k filmům Křižovatka smrti 2 a 3 a Nebezpečná rychlost 2: Zásah na sebe opravdu pyšný být nemůže. Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta byli tím pádem z důvodu přítomnosti tohoto nevyzpytatelného tria už od začátku stavěni do pozice kvalitativně nejistého podniku.
Obecně se však dá říct, že nejsilnější jsou noví Piráti z Karibiku v těch aspektech, v nichž spočívají ta největší pozitiva celé série – v nákladné a epicky působící výpravě, v řemeslných schopnostech filmařů, ve vynikajících digitálních tricích, hudbě Hanse Zimmera (pozor - soundtrack má tentokrát na svědomí Geoff Zanelli) a atmosféře exotických karibských oblastí prošpikovaných pirátskými loděmi, truhlami s poklady, podivuhodnými stvořeními a magickými kletbami. Naopak za nedostatek lze snad u všech filmů v sérii označit děj, který mnohdy doplácel na překombinovanost a zmatečnost a jeho zápletky působily jako vycucané z prstu. To souvisí i s tím, že Piráti z Karibiku nejsou podloženi žádnou mytologií a stojí za nimi jen atrakce z Disneylandu. V tomhle všem se Salazarova pomsta vzácně shoduje se svými předchůdci. U ostatních motivů už je to těžší.
Za hlavního hrdinu je tu totiž mladík Henry Turner (Brenton Thwaites), syn onoho Willa Turnera, jehož v prvních třech Pirátech z Karibiku hrál Orlando Bloom. Synek by rád svého otce vysvobodil ze zakletí a tráví proto mnoho let pátráním po Poseidonovu trojzubci, bájném artefaktu, jehož vlastník by se měl stát pánem všech moří a oceánů. Během pátrání se osudově setká se studovanou astronomkou Carinou (Kaya Scodelario), která se snaží rozluštit tajemství deníku Galilea Galileie, jenž s trojzubcem nějak souvisí.
Z výše řečeného je vidět, že tvůrci filmu opět spletli páté přes deváté ve snaze dostat na plátno co nejvíc starých známých a k tomu i několik nových postav a nechat je všechny hnát se za trojzubcem. Výsledný guláš je tak sice poměrně zábavný, ale mnohdy nedává smysl – logika motivací některých postav k různým jejich činům jde někdy skutečně hodně mimo, některé dějové zvraty a zákonitosti fiktivního nadpřirozeného pirátského světa se snad ani jakkoli rozumně vysvětlit nedají a i finále, v němž je trojzubec skutečně nalezen, je spíš zklamáním.
Za celou dobu také není nijak vysvětleno, co a jak Carina čte v Galileově deníku (kromě shrnujícího tvrzení, že to souvisí s hvězdnou oblohou), a proč by zrovna Galileův deník měl nějak souviset s Poseidonem. Kromě toho její „logické“ vývody a interpretace jedné básničky jsou natolik divoké a náhodné, že to připomíná podobně neuchopitelné pátrání Roberta Langdona z filmových adaptací Dana Browna. Příběhových nedostatků je přitom velká hromada, tohle je jen zlomek z nich.
Výhoda Pirátů z Karibiku nicméně je, že na silném příběhu nikdy nestáli, a byť i tak jde o kotvu, která je částečně táhne dolů, tak jim lze ledajaké přešlapy v tomto teritoriu odpustit. V první řadě jde totiž o zábavu, jakou by měl letní filmový blockbuster nabídnout v co největším rozměru, a to se v případě Salazarovy pomsty víceméně daří. Romantická linie mezi Henrym a Carinou je vkusná a nevadící, Jack Sparrow už není k popukání, ale vtipný pořád celkem je, film ujíždí kupředu v rychlém a pravidelném tempu a coby zábavnímu produktu na objednávku na něm nelze nalézt nic moc, co by se mu dalo vytknout. Dokud se nezačnete vrtat ve spleti jeho dějových zákrut a hledat v nich nějaký vnitřní smysl.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]











