Duo Keegan-Michael Key a Jordan Peele proslulo svou skečovou show Key & Peele, v níž si ve formě krátkých komických vystoupení vytrvale utahovalo z různých společenských stereotypů a předsudků. Snímek Uteč, který je Peeleovým filmovým debutem, si bere právě jednu takovou situaci a předvádí, jak by fungovala na poli celovečerní stopáže.
Motorem zápletky je tedy celkem běžná situace, kdy jede dcera představit svého nového přítele rodičům – který je ale Afroameričan a rodina je tvořena zámožnými jižanskými liberály. To, co ale zprvu vypadá jako osobitá variace na filmy typu Fotr je lotr, se postupně mění ve více thrillerovou verzi klasického amerického dramatu Hádej, kdo přijde na večeři? Stanleyho Kramera.
Žánrovým označením se Uteč nicméně vzpírá, jelikož má v sobě více prvků – namátkou třeba vztahové drama, černohumornou komedii, společenskou satiru, ale také thriller a horor. Peele sice čerpá inspiraci z jiných žánrových zdrojů, důmyslným dávkováním napětí a zručnou režií nicméně přináší naprosto sebevědomý tvůrčí tvar.
Ten je zcela nevídaný u projektů studia Blumhouse Pictures (pod jehož záštitou snímek vznikl), které se převážně soustředilo na tvorbu béčkových či low-key hororových sérií jako Očista nebo Paranormal Activity. Teprve letos na sebe však upoutala pozornost ambicióznějšími tituly jako Rozpolcený nebo právě Uteč, které překračují hranice hororového žánru soustředěnějším scénářem a kreativnějším uchopením. Není divu, že se Peeleova novinka dostala do hledáčku amerických kritiků, kteří snímek oslavují jako odvážnou společenskou satiru, která umně zachází s žánrovými konvencemi.
Uteč si totiž ve své angažovanosti v mnohém nezadá s letošním držitelem Oscara za nejlepší film, Moonlight, jenž také tematizuje Afroamerickou identitu v USA. Zatímco ale drama Barryho Jenkinse tak činí spíše uměleckým způsobem, Uteč se daří s tématem pracovat mnohem volněji a identitu hlavní postavy proměňuje v katalyzátor napětí. Snímek je takto nenapadnutelný z toho hlediska, že by šlo o přímou obžalobu rasismu (hlavně při interakcích hlavní postavy s bílými), rasový podtext totiž používá k vytváření paranoidní atmosféry strachu a nepohodlí.
Přibližně první dvě třetiny filmu jsou pomalým budováním napětí, náznaky a bizarně vyznívajícími scénami prvotřídní hrou s očekáváním, v níž spolu s hlavní postavou odhalujeme možné příčiny až podivně slušného chování ostatních. Peele zde vyniká jako přesný manipulátor, hlavně co se týče vedení herců, kteří ztvárňují role komplikovanější, než na první pohled vypadají.
Pravá povaha příběhu se rozkryje až v závěrečné třetině, která je se svými žánrovými kořeny sevřena nejtěsněji, a pozvolnou atmosféru nejistoty střídá relativně komplikovaná druhá vrstva, nabízející skalním fanouškům hororových filmů konečně to své. Lze říci, že právě to nakonec celkem snižuje celkový dojem z jinak přesvědčivě budovaného filmu, který je zakončen jinak neobjevnou krvavou tečkou.
I přesto se ale jedná o velmi zručně natočený počin, jehož nečekaná sofistikovanost předčívá ostatní multižánrové pokusy posledních let. Jordan Peele se ve svém debutu ukázal jako přemýšlivý tvůrce s originálními nápady a zároveň trefný komentátor současného dění, jenž chápe příběh v širších souvislostech. Díky tomu se jeho tvorbu rozhodně vyplatí do budoucna sledovat.
