Hranice mezi Mexikem a USA patří k ostře sledovaným územím nejen kvůli nelegálním přistěhovalcům, ale též kvůli hojnému pašování drog ze strany Mexika. Když během jedné zátahové akce v Arizoně objeví agentka FBI Kate Macer (Emily Blunt) desítky mrtvol a navrch jí během toho zemřou dva kolegové, rozhodne se dopátrat ty, kdo za vší tou spouští stojí. Na doporučení svého šéfa je převelena ke speciální jednotce, jež je pověřena nalezením těchto viníků, přičemž jeden z nich by měl být i šéf drogového kartelu Manuel Díaz. Kate tak vstupuje do pohraničních oblastí, kde jednoduše neplatí žádné zákony. Pod vedením značně tajemné a nevypočítavé dvojice Matta Gravera (Josh Brolin) a Alejandra Gillicka (Benicio del Toro) začíná Kate pochybovat o jejich záměrech, smyslu celé akce, a také o hranicích své vlastní morálky.

I přesto, že herci Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Prodloužený víkend) a Benicio del Toro (21 gramů, Che Guevara) zvládají své role s přehledem a oběma se daří vytvořit kolem svých postav auru tajemna, středem pozornosti se stává výkon Emily Blunt (Ďábel nosí Pradu, Na hraně zítřka) v hlavní roli agentky Kate Macer. Do jinak téměř výhradně mužského světa speciálních agentů přináší Blunt tolik postrádaný ženský element; místo toho, aby se postava Kate přetavila v jakýsi maskulinní hybrid, zůstává – navzdory drsnějším rysům – zachována její feminita. Blunt tak svým výkonem přispívá k aktuální (alespoň anglofonními) médii hojně diskutované debatě o postavení žen v Hollywoodu.

Kvalitních (akčních či policejních) thrillerů, ve kterých by měla hlavní roli žena a zároveň nebyla vtlačena do pozice sexy lákadla či chlapácké karikatury, bohužel není vskutku mnoho. Jedním z takových snímků je například 30 minut po půlnoci režisérky Kathryn Bigelow – která jako doposud jediná žena získala Oscara za režii - v hlavní roli s Jessicou Chastain. Oba snímky nespojuje pouze ústřední hrdinka, nýbrž i způsob, jakým jsou natočeny. Příznačnými charakteristikami jsou intenzivně nasnímané scény v módu nočního vidění, pomalu budované napětí a soustředěná režie. Sicario: Nájemný vrah, pátrající po mexických drogových kartelech, lze v jistém smyslu označit za variaci na snímek 30 minut po půlnoci, jenž se zaměřuje na pátrání po Bin Ládinovi na Středním a širším Středním východě.  

Největší potlesk si však zaslouží trio mužů, bez nichž by Sicario nedosáhl takových uměleckých kvalit a zůstal jen thrillerovou jednohubkou. První z nich, režisér Denis Villeneuve, již ve svém dva roky starém thrilleru Zmizení dokázal vygradovat napětí do nervy drásajících výšin, což se mu opět daří i v Sicario. Pomalé tempo se nikdy nezmění až v příliš pomalé, ba naopak dodává filmu až jakýsi hypnotický ráz, který vás přiková do sedačky a nedopřeje ani chvíli oddychu.

Dalším, kdo má na podmanivé atmosféře snímku velkou zásluhu, je islandský skladatel Jóhann Jóhannsson, jehož hudební doprovod může mít za následek nepravidelnosti bušení srdce. Jen stěží si lze představit, že stejný skladatel zkomponoval vcelku klasickou hudbu k oscarové Teorii všeho. V Sicario se totiž Jóhannsson rozhodl vydat úplně jiným, minimalistickým směrem. Kombinací smyčců a elektronického hřmění umocňuje emotivitu nejvypjatějších scén a dodává jim zcela nový rozměr.

Absolutní vrchol pak představuje práce kameramana Rogera Deakinse, jenž až s těžko polapitelnou lehkostí a věrností vykresluje vše od prašných mexických stezek přes rozpálené silnice až k výtečným nočním záběrům. Nebylo by od věci, kdyby tohoto již dvanáctkrát na Oscara nominovaného kameramana, jehož filmy čítají například Skyfall, Fargo či Předčítače, neminula třináctá nominace, nebo kdyby ji rovnou i zaslouženě proměnil ve zlatou sošku.

Krom režie, hudby, kamery a dalších jednotlivostí se Sicario: Nájemný vrah může pyšnit i tím, že funguje jako celek, v němž všechny složky existují v přirozené symbióze. Po obsahové stránce se navíc soustřeďuje na dvě hlavní témata – mimo drogových kartelů i na hranice morálky, což mu dodává hlubší lidský rozměr. Ač se Sicario nemůže honosit přívlastkem přelomový, zcela jistě jej lze označit za snímek inteligentní, atmosférický a znepokojivý – jedním slovem skvělý.