Poválečný Berlín, červen 1945. Poté, co se Nelly vrací z Osvětimi do Berlína, je nucena kvůli rozsáhlému zohavení svého obličeje podstoupit plastickou operaci, jejímž výsledkem – jak alespoň doufá – bude věrná kopie její vlastní tváře. Ač se operace vydaří, válkou poznamenané Nelly odpovědi na její otázky neposkytne. Reinkarnovala se v tu Nelly, kterou bývala před válkou, nebo je pouze jejím stínem, či snad naopak vylepšenou verzí? Nesežehla Osvětim Nellinu identitu jednou provždy v prach, a je pak tudíž nesmyslné se takto ptát?
Již tak tíživá existenční situace se navrch zkomplikuje, když Nelly vyhledá svého manžela Johnnyho, který je zatvrzele přesvědčen o tom, že jeho žena v koncentračním táboře zemřela, a považuje tak Nellin vzhled za pouhou náhodu. I tak se ale rozhodne, že z ní vytvoří věrnou kopii své manželky. Nelly, zprvu ne ze zcela jasných důvodů, na tuto hru přistoupí pod pseudonymem Esther, přičemž svou pravou identitu před Johnnym tají. Začíná tak hra, v níž se vrství jedna maska přes druhou. Hra, jejímž cílem je vzkřísit milovanou osobu, kterou kdysi bývala, ale dost možná se jí už nikdy znovu nedokáže stát. Hra, ve které se navenek zahlazují nedostatky, zatímco uvnitř se odhalují nepříjemné pravdy.
Německý režisér Christian Petzold si pro svůj nejnovější film vybral téma sic zapeklité, leč mezi režiséry značně oblíbené. Modelování vzhledu jedné ženy na základě jiné, jež kdysi bývala osudovou láskou jednoho z (anti)hrdinů, lze nalézt například v kinematografickém klenotu Vertigo od mistra hrůzy Alfreda Hitchcocka. Dalším snímkem, jenž by se dal na teoretické úrovni připodobnit k Fénixovi, je Kůže, kterou nosím od španělského režiséra Pedra Almodóvara.
Již samotný název Almodovarova filmu se dá lehce aplikovat na dilema hlavní hrdinky Fénixe, která se nemůže rozhodnout, jaká z mnoha kůží, které nosí, je pro ni ta pravá. Paralely se dají najít i po obsahové stránce (tj. mužská obsese znovuvytvořit svůj milovaný ženský protějšek) s tím, že Fénix samozřejmě nesahá k thrillerovým extrémům a problematice transgenderové etiky Kůže, kterou nosím. V porovnání s lehce mysteriózním Vertigem a vizuálně vizionářskou Kůží nakládá Fénix s ústředním tématem nejrealističtěji a vydává se nejpřímějším směrem. I tak by si ale díky nepřehlédnutelným analogiím mohl vysloužit podtitul Poválečná identita, kterou nosím.
Pokud by existoval jeden rys, který by dokázal charakterizovat celkovou atmosféru díla, byla by to soustředěnost. Rozhodně to platí o režii Christiana Petzolda, jenž podobný přístup praktikoval i ve svých předchozích filmech, především pak v minulém snímku Barbara. V obou filmech se mu za pomoci minimálních prostředků podařilo přesvědčivě dosáhnout nejisté a tísnivé atmosféry. V případě Fénixe, především v jeho první třetině, je zřetelně přítomna i inspirace filmem noir – a to hlavně po vizuální stránce. V nočních scénách, kdy se Nelly vydává hledat Johnnyho, Fénix vskutku evokuje tento filmový žánr díky využití silného kontrastu mezi světlem a stínem, což pomáhá navodit tu správnou vratkost atmosféry.
Středobod, ve kterém se protíná nejistota doby se znepokojivým příběhem, představuje hlavní hrdinka v bravurním podání Niny Hoss, dvorní herečky režiséra Christina Petzolda. Jedná se o jejich pátou spolupráci a nezbývá než podotknout, že jim spolupráce svědčí a neustále se zlepšuje. Hoss zde dominuje svým ojedinělým pohledem, který v sobě snoubí neustálou obezřetnost a křehkou zranitelnost – vlastnosti, které si vyzkoušela v již zmiňované Barbaře, aby je ve Fénixovi dovedla k dokonalosti. Stejně jako režisér, i ona podává ojediněle soustředěný výkon. Ronald Zehrfeld, jenž rovněž účinkoval v Barbaře, jí však bohužel není rovnocenným hereckým partnerem. Místy svým toporným herectvím dokonce připomíná přerostlé dítě, které přešlapuje na místě a neví, kam se vydat.Fénix bohužel obsahuje i pár hlušších míst, díky výbornému závěru nad nimi lze ovšem přimhouřit (alespoň) jedno oko. Konec snímku dosahuje až poetických, nikoli však prvoplánových, výšin. Jeho tichá exploze svou mnohoznačností respektuje celkovou výstavbu díla a navrch dává zadostiučinění svému názvu. Tak jako eponymní bájný fénix dokáže vstát z popela v milionu různých podob, i hlavní hrdinka se dokáže rozhodnout pro tu (alespoň pro ni) správnou poválečnou identitu, kterou bude nosit. Abyste ovšem zjistili, jakou kůži ve finále navlékne, nezbývá než zajít do kin. Fénix si váš čas rozhodně zaslouží.
