NEJLEPŠÍ ADAPTOVANÝ SCÉNÁŘ Americký sniper (American Sniper)
Scénář: Jason Hall
Ačkoliv je Hall víc herec než scenárista, tentokrát se mu práce velmi povedla. Nebudu řešit, nakolik film působí propagandisticky, proamericky… Scénář spojuje vlastně tři linie příběhu. Život obyčejného kluka z Texasu Chrise Kylea, který prostě miluje svoji zemi, svou rodinu a hledá místo v životě. Souběžně se však odvíjí i příběh o nesnadném rozhodování uprostřed válečného konfliktu, kde proti sobě stojí lidé, které osud a bojůvky mocných svedly do epicentra vyhrocené situace, kde každá vteřina rozhoduje o životě a smrti. Do třetice se pak také scénář dotýká problematiky veteránů a života lidí z nejbližšího okruhu vojáků. Místy až téměř dokumentární styl je ve službách filmu na výbornou. Samozřejmě v dialozích najdeme řadu řekněme naivních proklamací vojáků, ale v daném kontextu působí uvěřitelně. Spojení těch tří linií scénáře prostě funguje, přináší emoce jako na podnosu tak, že jsou snadno stravitelné a přirozené. Úspěchy filmu jsou pochopitelné.Kód Enigmy (Kód Enigmy)
Scénář: Graham Moore
I pro Grahama Moorea byl tenhle scénář téměř debutem a zároveň trefou do černého. A to i přesto, že podle mého postava Alana Turinga nebyla napsaná tak dobře, jak mohla být. Paradoxně lépe vyšla ve scénáři Joan Clarke. Předloha pro čtenáře věrněji vystihuje osobnost Turinga, která pro film může místy vypadat jaksi chudě. Jistě, máme tu pro herce záchytné body v podobě Turingova podivínství a posedlostí vědou (nepřipomínal vám Sheldona Coopera?), pak jeho skrývanou homosexualitu a z toho pramenící nejistotu v životě, a na závěr psychické zhroucení. Jenže scénář právě tyhle věci, pro postavu Turinga důležité, nedokáže vypointovat a z toho vyplývá větší plochost charakteru, než by musela být. Celkově vzato je ale scénář velmi dobrý, proplétá hrůzy války a jemný britský humor (byť je scenárista rodilý Američan), osobní roviny postav, kvalitní dialogy a dokáže zacílit na důležitý detail i zlomy celkového příběhu. Jako by postavu Turinga a zbytek scénáře psali dva rozdílní lidé.Inherent Vice
Scénář: Paul Thomas Anderson
Sečteno a podtrženo: nuda. Tak by se dal jedním slovem vyjádřit dojem ze scénáře, který sice nijak nevybočuje z předchozí Andersonovy práce, ale je otázka, jestli by (konečně) neměl. Příběh si jistě své příznivce najde (to i Padesát odstínů šedi), ale pro většinové publikum je nepoužitelný. Rozvleklé dialogy divných postav shazují skládačku, která by na divadelních prknech vyzněla o 100% lépe. Původně to nejspíš měl být propracovaný noir, který měl dokázat Andersonovu chuť dělat filmy jinak, ale právě díky přehnané „ukecanosti“ se tahle vize bude naplňovat jen velmi těžko. Sice dodržuje zákonitosti scénáře, že „v druhé půlce nesmí divák vydechnout“, ale než se k ní dostaneme, hrozí ztráta zájmu. Tady to na Oscara nevypadá.Teorie všeho (The Theory of Everything)
Scénář: Anthony McCarten
Film má v žánrovém rozdělení napsáno: romantický, drama, životopisný. Dodrženo dokonale. Někteří diváci filmu vyčítali, že je možná víc o manželce Stephena Hawkinga Jane. Vzhledem k tomu, že právě ona je autorkou předlohy, tuhle výtku naprosto pomíjím. Nebudu ani zakrývat, že tenhle scénář je mým favoritem (i když očekávám, že akademie se rozhodne jinak). Čím si mě získal? Nepředkládá jímavý a srdceryvný příběh muže, který musel překonat těžkou životní překážku a tečka. Naopak. Je plný naděje, pozitivity, odhodlání a – lásky. Sledujeme životní příběh muže, který (ano) byl poznamenán tak neuvěřitelnou zkouškou, že si ani radši nepředstavujeme „jaké by to bylo“, a přesto ji zvládl s humorem a nadsázkou (za vydatné a důležité pomoci své první ženy). Připadá vám, že si mé věty odporují? Kdepak. Důležité totiž je právě to, že scénář se nebabral v negacích, v jasné a pochopitelné tragédii, ale naopak se ubral směrem k budoucnosti, ukázal, že jakkoli špatné to je, vždy je důležité se dívat dál. McCarten napsal milý scénář, který ale přesto má důraznost, která osloví a okouzlí. Žádný hrdinský opus – prostý příběh jednoho z nejzajímavějších lidí planety, kterého spasí něco tak banálního, jako je láska a odhodlání.Whiplash
Scénář: Damien Chazelle
Bravurní a přesto nejspíš bude odsunuto. Linie a dialogy jasné jak facka, přesto překvapivě vymazlené a pointované. Scénář pečlivě odvažuje místa napěchovaná dějem a klidnější, která slouží k nadechnutí. Příběh celkem věrně mapuje cestu obyčejného kluka k úspěchu. Střet dvou mužů, kteří musí bojovat, aby přežili ve světě, kde jste buď nejlepší, nebo nejste. Jednoznačně nejsilnější stránkou scénáře je precizní zpracování vývoje hlavního hrdiny, který neprochází klasickou změnou – z outsidera sympaťák, ale mění se v cosi negativního, ačkoliv podle svých představ. Každá postava scénáře má smysl, každý okamžik posunuje herce i diváky dál. Intimní, děsivý, reálný, komplexní, syrový, vyšperkovaný – to jsou slova, kterými bych tuhle práci Damiena Chazellea označil. Jako benjamínek mezi ostatními (autorovi bude letos třicet) si nejspíš na Oscara bude muset ještě počkat, ale jeho scénář je jedním z těch nejslibnějších pro budoucnost filmu.And The Oscar Goes To... Nebudu se řídit Glóby, nebudu studovat klepy na internetu, zkusím tipovat podle zažitých zvyklostí. Ačkoliv moje osobní pořadí v oblíbenosti filmů je 1. Teorie všeho, 2. Americký sniper, 3. Kód Enigmy, je mi předem jasné, že co se scénářů týká, výsledek by mohl být zcela jiný…
Šance podle FilmServeru:
Americký sniper (Jason Hall): 30%
Kód Enigmy (Graham Moore): 25%
Inherent Vice (Paul Thomas Anderson): 10%
Teorie všeho (Anthony McCarten): 20%
Whiplash (Damien Chazelle): 15%
NEJLEPŠÍ PŮVODNÍ SCÉNÁŘ Birdman (Birdman or ‚The Unexpected Virtue of Ignorance‘)
Scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone...
Ne a ne a prostě ne! Nepropadnu všeobecnému blahosklonnému uctívání scénáře, který Iñárritu napsal nejspíš v průběhu dost šíleného mejdanu, když si mu nějaký zkrachovalý herec – kamarád poplakal na rameni. Je to prosté – artoví milovníci roní slzy a další tělní tekutiny, ostatní se nudí, případně polykají tabletu za tabletou, aby se vyrovnali s migrénou, kterou tenhle „příběh“ nutně musí způsobit, když se snažíte někde chytit nit, která by tomu všemu dala smysl. Přitom původní téma, pokus zkrachovalce o návrat na výsluní, se dalo sakra lépe využít. Stejně, jako jsem napsal výše – Birdmanovi by více slušelo divadlo. Takhle si sice film získá pár diváků, ale předpokládám, že Oscara ne. Plusové body za promyšlené karikatury, občasné emotivní situace. Autoři aspoň měli dost rozumu obsadit skvělé herce. Ti v podstatě minimálně zajímavý scénář posunuli na úplně jiný level, za který jim Iñárritu může být vděčný.Chlapectví (Boyhood)
Scénář: Richard Linklater
Jak vlastně hodnotit dílo, které vznikalo tak dlouho? Linklater ho natáčel dvanáct let a předpokládám, že stejně tak dlouho i přepisoval scénář (za dvanáct let se postoj autora k vlastnímu dílu mění až na výjimky razantněji, než byste čekali). Takže nakonec tu máme citlivý příběh o dospívání se vším, co k tomu patří. Samozřejmě hromada věcí, které známe odjinud, nesporná dávka klišé, v podstatě nic, kvůli čemu by film „musel“ vzniknout. Ale já právě v tom vidím sílu scénáře. Nemá zapotřebí šokovat dramatickými zvraty, žádné extrémní situace nechystá, prostě „jen“ žije. Dovoluje divákovi prožít to všechno společně. Žánrové označení „drama“ je trochu nadnesené, ale budiž. Každopádně jde o kvalitní rodinný film, který mezi řádky scénáře ukrývá soukromé důležitosti, kterými žije každý z nás, aniž by byl tématem pro velká plátna. O to víc si cením toho, že štáb dokázal přivést k životu úplně obyčejný příběh, který je dokonalým kontrastem k velkým osudům hrdinů z dalších nominovaných filmů tohoto roku.Hon na lišku (Foxcatcher)
Scénář: E. Max Frye, Dan Futterman
Jak geniálně zahrát nepropracované postavy? Tenhle film drží nad vratkou římsou jedině trojice představitelů hlavních rolí. Pokud si postavy odosobníte (a dá to práci, protože Steve Carell, Channing Tatum i Mark Ruffalo opravdu makali), najednou z příběhu vymizí jakýkoli důvod proč ho číst / vidět dál. Možná za to může prostředí zápasníků, kdy tento sport je pro nás dost cizí (a chlapi v elastických úborech se většinou objevují v jiném typu filmů). Scénář není vysloveně špatný, ale dojem z celkového příběhu je jaksi – prchavý. Prostě to proběhne a za hodinu, den, dva už vlastně nevíte, proč jste na to koukali. Zápasník Mark Philip Schultz byl možná zajímavou postavou sportovního světa v domovských Státech, ale mezinárodně zase tak použitelný není. K tomu prázdné dialogy, jistá monotónnost velkého počtu scén… Ano, já vím, geniální Carell… Ale to už je jiná kategorie.Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel)
Scénář: Wes Anderson, Hugo Guinness
Moje osobní želízko v ohni totální nudy. Vzpomínáte, jak jsem mluvil o Picassově ženě s okem na zádech? To je pro mě tenhle film. Spousta známých a skvělých herců, načančaná výprava, ale to je tak asi všechno. Samozřejmě, že film uspěl na festivalech, jak jinak. Když ho ale čtete jako knihu, máte pocit, jako byste koukali do černé díry. Jako byste sledovali výsledek nějakého hereckého a autorského workshopu. Paradoxně to na řadu diváků funguje. Wes Anderson je a vždycky byl svůj, což nemusí sednout každému. Umí bavit, umí skládat jednotlivé střípky k sobě, až vznikne pointa. Umí předkládat divné věci s takovou upřímností, že ve světě filmu jistě své místo má. Ale Grandhotelem tak nějak couvl ze svého gusta, řekl bych. Přesto ze všech artových filmů letošního roku má největší šanci uspět. Otázkou je, jestli stačí být nejlepší z průměrných. Zatím mám pocit, že tentokrát Anderson napsal scénář po tom, co spadnul ksichtem do třpytek.Slídil (Nightcrawler)
Scénář: Dan Gilroy
Připadá vám, že kritizuji až příliš? Tak teď nebudu. Někdo vyčítá postavě Louise Blooma v podání Jakea Gyllenhaala přílišnou plochost, ale to je klam. Bloom je v podstatě čiré zlo, které se čím dál víc uvolňuje ze zajetí dosud daných kolejí. Zkouší, kam až může zajít, a vida – funguje to. Tahle postava je zhmotněním všech těch, kdo lační po bulvární krvi (jako v tom vtipu o tom, že tři děti v jedné mikrovlnce jsou nuda, zatímco jedno dítě ve třech mikrovlnkách je to správné maso). Co všechno jsme schopni obětovat pro uznání? Bloom je slizký, nebezpečný. Od samého začátku příběhu cítíte to zlo skryté pod povrchem, které čeká, až povolí stavidla. Dan Gilroy umí dobře napsat fantasy (Pád), docela obstojně i akci (Bourneův odkaz). Nedělá mu tedy problém pohrávat si s postavou. Dostávat ji do vyhrocených situací, ve kterých čekáme, že se Bloom zlomí a začne peklo. Ale ne. Stále zachovává stoický klid a s klidným hlasem si užívá svoji převahu pramenící právě ze zla ukrytého v něm. Jistě, mohlo se jít až na dřeň a scénář má i slabší místa. Například ostatní postavy, které slouží jen jako dekorace, ale i tak je pro mě Slídil jasným favoritem této kategorie.And The Oscar Goes To... Bylo řečeno vše. V této kategorii jsem prostě nenašel scénář, který by mě dostal víc, než Slídil.
Šance podle FilmServeru:
Birdman (Alejandro González Iñárritu…): 20%
Chlapectví (Richard Linklater): 25%
Foxcatcher (E. Max Frye, Dan Futterman): 20%
Grandhotel Budapešť (Wes Anderson, Hugo Guinness): 5%
Slídil (Dan Gilroy): 30%
