Právě tehdy se začíná odehrávat příběh o rozvedené matce a malířce Margaret Keane (Amy Adams), která po ulicích maluje portréty své malé dcery Jane (Delaney Raye). Zde se také seznamuje s šarmantním "malířem" Walterem Keanem (Christoph Waltz), který se Margaret svým přirozeným kouzlem vloudí do přízně a zanedlouho si ji i vezme za ženu. Zpočátku se vše vyvíjí mimořádně idylicky až do doby, než si "omylem" Walter přivlastní autorství Margaretiných maleb, na nichž je na první pohled zvláštní fakt, že namalované postavy holčiček mají nezvykle vypouklé a velké oči. Walterovi se díky své obchodní zdatnosti, výmluvnosti a obratnosti podaří udělat ze značky Keane, kterou Margaret všechny obrazy podepisuje, velký kšeft. Zároveň je ale nucena zamlčet před veřejností pravé autorství maleb.
Zhruba prvních dvacet minut filmu je neodolatelně, až kýčovitě absurdním romantickým portrétem dvou zamilovaných lidí, kteří si, obzváště u Margaret, s růžovými brýlemi malují podobně růžovou budoucnost. Poté se malinko přitvrzuje a čím dál více vypolouvají na povrch skutečné stránky Walterovy dvojjaké povahy, zatímco až nepochopitelně submisivní Margaret se sama rozhodne podvolit a přizpůsobit Walterovu ďábelskému plánu, kterak zbohatnout a vydělat na vnitřních "pohledech do duše" své nadané, ale ustrašené manželky. Konečně v poslední třetině se projeví fakt, že autory scénáře je známe duo Scott Alexander a Larry Karaszewski, kteří před lety prorazili soudním dramatem Miloše Formana Lid versus Larry Flynt, a dojde i na krátký, a při své malé délce vlastně i velmi záživný a opravdu vtipný výjev ze soudní síně.
Burtonův film bezpochyby stojí na dvou hlavních hereckých výkonech obou ústředních představitelů. Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v kategorii muzikálu nebo komedie si odnesla právě kupodivu nepříliš výrazná Amy Adams, jejíž herecký výkon ve srovnání s živelným a energickým Christophem Waltzem bledne na rozdíl od působivých expresivních obrazů skutečné malířky, kterou Adams hraje. Její proměna v "jehovistku" a konečné rozhodnutí promluvit pravdu nevyznívá příliš přesvědčivě.
Naopak postava okouzlujícího podvodníka Waltera Keana byla jedinečnou příležitostí pro Waltze znovu dokázat, jaký velký herecký talent a potenciál v něm před několika lety Quentin Tarantino světu objevil. Právě Waltzova postava a jeho výkon je tím hlavním důvodem, proč Big Eyes vidět. Waltz udělal z Keana mnohem přesvědčivější a hlavně zajímavější postavu, než jakou je Margaret.
Mimo to nabízí Big Eyes ještě tradičně burtonovsky vysokou výtvarnou a vizuální úroveň, jak kamera Bruno Delbonnela, tak i výprava a kostýmy jsou skvostné a také podařenou titulní stejnojmennou píseň Lany Del Rey. Nechutně působící kýčovitost a dokonalost života v amerických domácnostech s jedinečným retro feelingem, stejně jako snobismus majitele galérie Rubena (Jason Schwartzman) a renomovaného uměleckého kritika (Terence Stamp) se Burtonovi podařilo ztvárnit jedinečně.
Big Eyes jsou přes výtku na adresu málo výrazné a přesvědčivé Amy Adams, za což nese možná větší vinu charakter její postavy, velmi hezkým malým filmem, který i přesto, že netrhal kasovní rekordy a vybočuje z mainstreamu, stojí za pozornost.