Režisér a scenárista Damien Chazelle se ve svém snímku rozhodl zužitkovat vlastní zkušenosti s bubnováním v konzervatorní vysokoškolské jazzové kapele a přenést tak na stříbrné plátno emoce, které během hraní zakusil. Překvapivě však nešlo primárně o pocity uspokojení či euforie, nýbrž o nejrůznější formy strachu. Strach z toho, že neudrží rytmus, a především strach z jeho dirigenta. Sám Chazelle svůj film popsal následovně: „V případě snímku Whiplash jsem chtěl natočit film o hudbě, který by působil dojmem válečného filmu či gangsterky – ve kterém jsou místo zbraní hudební nástroje, slova jsou tak ničivá jako střely a děj se neodehrává na bojišti, ale ve školní zkušebně či na koncertním jevišti.“
A právě tento záměr mu vyšel perfektně. Vztah studenta a nadaného bubeníka Andrewa Neimana (Miles Teller) a dirigenta Terence Fletchera (J. K. Simmons), do jehož přízně se Andrew snaží postupně probubnovat, skutečně zavání tvrdým vojenským výcvikem. Jako by se Andrew stal dobrovolným brancem a nechal se tyranizovat svým velitelem až do krve. A to doslova. Fletcher totiž požaduje po svém novém učni natolik intenzivní výcvik, až má Andrew od samého bubnování zkrvavené ruce. Není to ovšem jen Fletcher, kdo – psychicky, potažmo až fyzicky – drásá Andrewa. Svůj podíl na tom nese i samotný Andrew, pro kterého je bubnování nade vše, což logicky vyvolává rozpory jak v něm, tak i v jeho vztazích. Před divákem se tak rozehrává působivá hra o to, zdali je větší (sado)masochista Andrew, nebo Fletcher.
K navození té správné atmosféry napomáhá nejen precizní režie, nýbrž i krásná kamera a vynikající střih. Především díky přesně časovanému střihu si lze naplno užít každičký úder. Sled záběrů skvěle souzní s rytmem bubnování a díky citlivé kameře se člověk cítí, jako by hrál spolu s Andrewem, jelikož jsou vyobrazeny jak detaily úderů paliček do bubnů, tak i kapky potu, napjaté žíly, rozedřená bříška prstů či zoufalé vraštění obočí.
Aby však nedošlo k omylu, Whiplash není pouze drsný film. Je v něm několik jemných momentů působících jako balzám na poraněné ruce a ohluchlé ušní bubínky. Stejně tak se jedná o snímek, který je zvláštním způsobem stylový a elegantní jako jazzová hudba, jíž je celý film prosycen. Právě jazz dokáže Whiplash umírnit či rozproudit a povznést do nebeských výšin jazzových velikánů, jako je Andrewův vzor Charlie Parker. Pokud jste navíc fanouškem této hudby (tak jako autor tohoto článku), přičtete dozajista nějaké ty body navíc.
Film by samozřejmě nefungoval tak skvěle, pokud by do ústřední dvojice nebyli obsazeni výborní herci. Miles Teller, který se zhostil hlavní role Andrewa, se na plátně poprvé objevil v roce 2010 po boku Nicole Kidman ve filmu Králičí nora a loni se představil např. v akční sci-fi Divergence. Nyní mohl naplno předvést své herecké schopnosti a svou šanci zužitkoval vskutku dobře. Jakožto plachý mladík je velmi přesvědčivý a stejně tak dokáže svým zarputilým výrazem vyjádřit odhodlání, či až posedlost stát se jedním z nejlepších bubeníků na světě.
Nicméně jeho výkon je zastíněn J.K. Simmonsem (The Words, Po přečtení spalte), jehož ztvárnění dirigenta Fletchera je vskutku vrcholné. S vyholenou hlavou, naběhlými bicepsy a vznětlivou náturou dává tušit, že nepůjde jen tak o nějakého průměrného učitele hudebky. Po většinu času Fletcher osciluje mezi ukřičenými výstupy nahánějícími strach a neustálými vulgárními urážkami, budícími jak pohoršení, tak i úsměv na rtech. Simmons však dovedl svou postavu zlidštit a nejméně v jedné scéně naplno vyzdvihnout Fletcherovu citlivost. Není tedy divu, že za svůj výkon získal jak Zlatý Globus, tak SAG Award. Navíc je nyní i žhavým favoritem na Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Zcela po právu Whiplash získal další čtyři nominace na Oscara, a to za nejlepší film, adaptovaný scénář, střih a zvuk. Ať už na oscarovém klání uspěje, či ne, již teď lze konstatovat, že se jedná o výjimečný film. Možná že se jeví nenápadně, je však úderný, nekompromisní a po všech stránkách zdařilý. Nechte se tedy zajmout vířením bubnů, které rozechvěje každý atom vašeho těla.
