Jon (Domhnall Gleeson) je obyčejný kluk, který žije a pracuje v jednom malém pobřežním městě a sní o tom, že se stane muzikantem. Náhodou je svědkem incidentu, při kterém se nějaký muž snaží utopit v moři. Don (Scoot McNairy) stojící opodál Jonovi vysvětlí, že to je klávesista kapely, které dělá manažera. Jon prohodí, že také hraje na klávesy, aniž by tím o něco usiloval. Don se o tom zmíní lídrovi kapely Frankovi (Michael Fassbender) a nabídne Jonovi, aby si s nimi ještě ten večer zahrál. Jon, kterému by se tím splnily jeho muzikantské sny, souhlasí a poznává i ostatní členy kapely včetně výstřední Clary (Maggie Gyllenhaal), která hraje na theremin (nástroj na nějž se hraje bez doteku). Brzy se celá skupina, říkající si "Soronprfbs" vydá nahrát své album a posléze i na turné do Spojených států.Celá výstřednost Franka je viditelná na první pohled a je opravdu zvlástní vidět herce Fassbenderova formátu skrytého pod obrovskou papírovou hlavou, kterou nosí neustále na sobě. Je to sice neobvyklé, ale přitom normální, když se dozvíte, že Frank je inspirován skutečnou osobou komika a muzikanta Chrise Sieveye, který v převleku s podobnou papírovou hlavou vystupoval jako Frank Sidebottom. Nicméně tvůrci filmu, režisér Lenny Abrahamson a scenárista Jon Ronson, který byl členem Sieveyho kapely "Oh Blimey Big Band", se inspirovali také osobnostmi amerických hudebníků Daniela Johnstona a Captaina Beefhearta.
Už proto je Frank spíš než biopic skutečně žijících, respektive už nežijících hudebníků (v osobách Chrise Sieveye a Captaina Beefhearta) směsí komedie, dramatu a osobitou poctou všem "postiženým, vyšinutým a výstředním" umělcům, nejen muzikantům. Protože Frankova papírová hlava není prvoplánovou výstředností, ale také způsobem jak před okolním světem ochránit křehkou psychiku individua a osobitého umělce. Filmů o složitosti hudebních postav bylo natočeno nespočet a nespočet jich ještě vznikne. Vzpomeňme například hudebního génia Amadea nebo podobně laděné filmy typu Control, V nitru Llewyna Davise či Pátrání po Sugar Manovi. Frank je z podobného druhu vnitřními běsy stíhaného člověka, kterými je vlastně stíhaná valná většina členů jeho kapely s výjimkou vypravěče příběhu Jona. Abrahamson se ale drží spíše tragikomické a občas i vyloženě komediální polohy než vyloženě tragické noty.
Je těžké hodnotit Fassbenderův herecký výkon, když se prakticky celou dobu trvání filmu ukrývá pod bizarní maskou a vy si tak můžete myslet, že se pod ní může ukrývat kdokoliv a Fassbender, který si mimochodem své party odzpíval, mohl svou roli jen namluvit. Ten si prý ale "hraní" pod maskou podle slov režiséra užíval. Důležité ale je, že si tuto neobvyklou kreaci můžete užít taky, podobně jako celý tento neobvyklý indie film, který sice není žádnou bombou, ale příjemným nezávislým snímkem (premiéra na festivalu v Sundance) podobně jako i předchozí režisérovy kousky. Nějaké ty body navíc si Frank zaslouží také za působivý konec.Pokud tedy máte náladu na něco jiného, než obvykle vídáváte, pak by pro vás mohl Frank být dobrou volbou.
