Starostlivý otec Matthew McConaughey se ve veleočekávané sci-fi Christophera Nolana Interstellar vydává za hranice našeho života i času, aby zachránil lidstvo před blížící se zkázou. Je výsledek tak epický, jak se předpokládá?
Na málokterý film se letos čekalo s takovým napětím. Trailery byly opět vynikající, opět toho moc neodhalily a znovu dokázaly zvednout natěšení takřka na maximum. Nemá smysl psát nějaký sáhodlouhý úvod - vzývaný
Christopher Nolan dokončil batmanovskou trilogii a než třeba najde nějakou novou sérii, s níž by ztrácel čas, představuje nám velkolepé sci-fi
Interstellar.
To se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy je Země dost zpustošená, lidstvo prakticky nemá co jíst a jedinou dostatkovou potravou tak zůstává kukuřice. Titulní postavou je vdovec a otec dvou dětí Cooper, který sice farmaří (jako skoro každý), kdysi ale býval konstruktérem raketoplánů. Jednoho dne ho jeho chytrá a nadaná dcerka přivede na stopu tajných souřadnic, které ho dovedou někam, kde mu odhalí strašnou pravdu o nejbližších desetiletích. Na Zemi už nebude možné přebývat, proto je nutné najít lidstvu nový domov. A právě Cooper by měl vést misi, která prozkoumá tři planety, na nichž je potenciálně možný život. Musí ale opustit svou rodinu.
Autor se netají velkým obdivem ke
Kubrickově nadčasové klasice
2001: Vesmírná Odysea a výsledek tohle dílo dost připomíná (a to nejen mluvícím počítačem a některými variacemi podobných scén). Tempo je od úvodu hodně, ale opravdu hodně pomalé a jelikož si
Nolan vyměřil bohaté bezmála tři hodiny, nemusí nikam spěchat. Tudíž se soustředí na pečlivé budování zlověstné atmosféry končícího světa, beznaděje hlavních hrdinů a budování vztahů mezi postavami. Od počátku je znát, že se na všechny žene něco nepříjemného a zabránit tomu zřejmě moc nelze.
Ačkoli synopse nepůsobí nijak originálně a první dvě třetiny snímku opravdu vypadají z tohoto hlediska dost obyčejně, nebyl by to
Nolan, aby neměl schované eso v rukávu. Tentokrát to tedy není tak, že by byl bůhvíjak před divákem a měl snahu ho šokovat, jenže v pravý čas se vytasí se zajímavým trumfem, který poměrně dost změní náhled na ústřední (a v tak epickém měřítku nezvykle intimní a civilní) příběh a ještě víc ho zamotá. Je zkrátka vidět, že hrátky s časem ho svým způsobem fascinují a stále z nich dokáže těžit něco nového a poměrně překvapivého. Navíc nemá problém s určitým filozofickým přesahem, který není oním varovným prstem, nýbrž jen přirozenou částí příběhu, nad kterou můžete, ale nemusíte dlouho přemýšlet.
Hlavním trumfem
Interstellar nicméně zůstává technická stránka, která je až fascinující. O tom, že film je natočen v klasickém a dnes už nepoužívaném formátu 70mm, bylo popsáno hodně řádků, nicméně se sluší to připomenout, protože režisér dobře věděl, proč něco podobného volí. Kombinace "archaického" filmového pásu a nejlépe i plátna IMAX je totiž něco, co nelze tak úplně popsat. Máte zkrátka pocit, že se vším respektem k současným mistrům řemesla, sledujete poctivou práci, za níž je opravdu lidské úsilí a ne technologické vymoženosti.
Kameraman
Hoyte van Hoytema, který nahradil tradičního
Nolanova spolupracovníka
Wallyho Pfistera, vytváří ve vesmírných sekvencích přenádherné a kompozičně dokonalé obrazy, kterým dodává sílu i ono zmiňované rozvláčné tempo, díky němuž si je můžete plně vychutnat. Tvůrce zvyšuje celkovou působivost i tím, že neváhá s kamerou občas zatočit nebo změnit úhel pohledu, což v IMAXovském měřítku setsakra funguje. Geniální práci se zvukem a hudbou zřejmě nemusím zmiňovat, protože na to už jsme si od britského režiséra za ty dlouhé roky zvykli.
Stejně jako jsme si zvykli na precizní obsazení, kterému v tomto případě jednoznačně kraluje civilní a takřka dokonalý
Matthew McConaughey (jeho přerod mě nepřestává udivovat), jenž dilema mezi záchranou světa a touze po návratu k rodině vystihl zcela přesně a natolik uvěřitelně, že není problém se s ním identifikovat. Ani k ostatním nelze mít zásadnějších výtek, jen bohužel zůstávají ve stínu svého kolegy a už tu prakticky není nikdo, kdo by z výtečné řady vystupoval, ačkoli nejsmutnější postava filmu ve skvělém podání
Matta Damona k tomu má hodně blízko.
V
prvních dojmech jsem zmínil, že
Interstellar má svoje chyby. Těmi jsou především ne až tak působivá pozemská linie, která mnohdy jen zdržuje a je malinko předvídatelná, v tomto případě i o chlup přehnaná stopáž, v níž se tvůrce nevyhne částečné nudě (té je ale minimum) a v závěru už i zbytečné tlačení emocí. Někdo může vytýkat i to, že
Nolan se místy až příliš opájí všemi nádhernými záběry a začíná to být samoúčelné, to ale bude záležet na tom, jak moc patříte k fanouškům žánru. Jak je ale u tvůrce dobrým zvykem, je možné (pravděpodobné), že po druhém zhlédnutí většina problémů zmizí a dojem bude ještě lepší.
Na
Interstellar je také dobře vidět, jak silné je jméno / značka
Christophera Nolana. Pokud by totiž s úplně stejným filmem přišel méně známý tvůrce, troufnu si tvrdit, že by po testovací projekci následovaly radikální změny ve scénáři a prostříhávání stopáže. I proto bude strašně zajímavé sledovat, jak si snímek povede komerčně a jak moc mu klesnou tržby po prvním víkendu, protože nejde o vyloženě divácký film a podoba, jaká do kin přichází, je z tohoto hlediska značně riskantní. To ovšem ukáže až čas. Vy byste si ale tenhle zážitek neměli nechat ujít, protože podobných v kině asi tolik neprožijete.
Český teaser filmu Interstellar / Interstellar