Než se začnu vyjadřovat k jejich konkrétním vlastnostem, musím upozornit, že Škatuláci se hodnotí dosti nelehce. Jako projekt nezávislého výtvarného studia, které i v obrovské konkurenci dokáže prorazit s klasickou stop-motion animací, si už sami o sobě zaslouží pozornost a uznání. Pokud máte pro tenhle styl slabost, automaticky si ke Škatulákům vytváříte sympatie už z ukázek. Což je samozřejmě vždycky průšvih. Ne že bych chtěl naznačit, že jsou špatní, ne ne, opak je pravdou, přesto se ale nemůžete ubránit tomu, abyste si nepříjemně jasně neuvědomovali jisté rozpory, které nový film od Laiky souží.

A rovnou tady můžu citovat jednu z postav – zásadní problém Škatuláků je totiž dualita. Dualita cílovek. Částečně za to může i propagace a samotná kina, která automaticky všechno animované hážou do škatule „pro děti“. Pravda ale je, že Škatuláci stojí jednou nohou v dětské a druhou v dospělácké krabici. A jelikož na promítání v kině mi společnost dělaly výhradně dvojice matka+dítě pod 10 let, došlo díky tomu i na momenty á la „mami, já už se na to neci dívat“. Už jenom úvodní sekvence strčí do kapsy svojí temností většinu burtonovek a je dost dlouhá na to, aby polovinu dítek vyhnala strachy z kina.

A na druhou stranu pak Škatuláci místy sypou z rukávu momenty, co svojí infantilností donutí každého staršího patnácti let se trapně ušklíbnout. Určitá rozkolísanost náboje je v animácích naprosto normální, v tomhle případě ale kontrasty temnoty a dětskosti buší do očí s nepříjemnou vehementností. Letos jsme tu vlastně už jeden animák, který trpěl přesně tímhle problémem, měli. Jak vycvičit draka 2 tak jako Škatuláci těkal mezi epickými a drsnými pasážemi, za které by se nemusela stydět žádná dospělácká fantasy, a momenty cílenými výhradně na mrňata. Je vlastně paradox, že ačkoliv se Laika jako studio nikomu nezodpovídá a na rozdíl od Dreamworks necílí na široké masy, potýká se s úplně stejným problémem. Holt nikdo si nemůže dovolit cílit jen na jednu diváckou skupinu.

Přejděme ale dál, od nešťastných vizí malých studií štvaných neúprosností filmového trhu k tomu, že i ona se přeci jen v nelítostné CGI konkurenci dokáží udržet a jednou za čas nás oblažit výplodem čirého nadšeneckého hračičkovství. Pro přesnost tedy musím říct, Škatuláci se zásahům počítačových grafiků nevyhýbají tak docela. Jsou částečným kompromisem mezi ruční výrobou a nulami a jedničkami, loutky ale převažují a CGI v tomhle případě spíš jen pomáhá eliminovat klasický problém tohohle druhu animace – stísněnost. Díky počítačům bylo možno pracovat s širšími prostory, přidávat reálnější pozadí apod. Jinak je naprostá většina toho, co uvidíte na plátně, poctivá titěrná práce – pro každou postavu bylo vyrobeno nespočet končetin, obličejových grimas apod. a ušity hromady do nejmenších detailů propracovaných kostýmů.

A Škatuláci z téhle poctivosti opravdu silně těží. Všechny kulisy i postavičky dýchají životem a oko se na nich napase k prasknutí. Ústřední městečko Sýrečkov představuje soubor nejtypičtějších evropských viktoriánských stylů a zároveň funguje jako jejich karikatura. Jeho obyvatelé jsou upjatou buržoazií ovládanou komunitou, která se vyžívá v degustaci, jak jinak, sýrů. Naproti tomu Škatuláci, podzemní tvorečkové, jejichž nezbytným módním doplňkem je krabice jako svrchník, podle jejíchž nápisů si určují i jména (Vejce, Bota nebo taky Křehký), zakoušejí od lidí nahoře jen útlak a pohrdání a při svých pravidelných nočních návštěvách města jsou chytáni a vězněni. Mezi Škatuláky ale žije i ztracený chlapec z města (řečený Vejce) a právě on bude muset situaci změnit.

Příběh je vážně jednoduchý, ale v tomhle případě podružný. Škatuláci jsou o jednotlivých proprietách a vychytávkách. Děj vlastně jen udává tempo prohlídky vypiplaného imaginárního světa a seznamuje vás s postavami, které si vás získávají bezelstnou roztomilostí. Je velká škoda, že v našich kinech není k dispozici verze s originálními hlasy, jelikož ty obstarala opravdu elitní skvadra převážně britských herců jako Ben Kingsley, Simon Pegg, Toni Collette, Elle Fanning, Isaac Hempstead Wright (znáte jako Brana ze Hry o trůny) nebo Nick Frost. Na druhou stranu tu ale musím vyseknout obří poklonu Ladislavu Županičovi, jehož dabing vrchního záporáka Archibalda Chňapala pokořuje nejvyšší laťky démoničnosti a je skvělou náplastí pro každého, komu by scházel originál.

I estetické orgie se ale dokážou omrzet, a pokud nejste vyložený úchylák na loutky a výtvarné umění, v poslední třetině budete možná mít menší problém s pozorností. Děj si totiž jede přímo a jasně a neklade na vás vůbec žádné nároky. Postavy dojdou tam, kam mají dojít a příběh i přes dramatické finále nevrcholí extra slavně (na rozdíl třeba od Normana a duchů, kde emoce tekly víc). I humor se tentokrát oproti předchozímu filmu od Laiky omezuje na pár fajn hlášek a jeden zábavný výstup. Vlastně vystupují nad rámec banálnosti jenom svojí odvážnou hrou na temnou notu, jinak v mnoha momentech dokážou až nudit. Jasně, u animáku zaměřeného především na imaginaci děj může hrát až druhé housle, tady se na ně ale bohužel jen tiše fidlá.

Jak jsem psal na začátku, Škatuláky je opravdu hodně těžké hodnotit. Jako projekt jsou opravdu sympatičtí a nadšení, které na vás sálá z každého okénka, je nefalšovaným přímotopem pro vaše srdce. Stačí si jen představit hodiny práce, které s figurkami, kostýmy a miniaturami parta z Laiky strávila. Kdo má navíc rád burtonovskou imaginaci a poetiku, zamiluje si tenhle film bez debat. Ovšem, komu nestačí ke štěstí precizně vymodelované loutky a naivní a obyčejná hravost, ten možná po hodině zjistí, že ho vlastně Škatuláci nebaví. S tím se prostě musí počítat. Upřímně jsem si je užil o kousek méně než třeba nahláškovaného ParaNormana, i tak ale musím smeknout před partou, co má tuhle taškařici na svědomí a dát o bod víc, než bych chtěl. Držme jim palce do budoucna.

Český trailer filmu Škatuláci