Filmy v Karlových Varech se vybírají podle mnoha kritérií (tvůrce, ohlasy, obsazení, "není jiná možnost" apod.), ale již v předfestivalovém dění bylo možné zaznamenat hned několik snímků, které si s předstihem vydobyly status must-see titulu, neboli výrazného počinu, jenž na sebe nějakým výrazným způsobem upozornil v mezinárodním měřítku. Mimo vrcholové snímky z Cannes (jež si ale probereme až v dalším reportu) je řeč zejména o ukrajinském "nemluvném" dramatu Kmen a epickém americkém coming-of-age Chlapectví. Kdo dané filmy na festivalu neuvidí, jakoby ani nebyl filmovým nadšencem, dalo by se nadneseně říct...Při pohlédnutí do útrob festivalového programu a čtení opakujících se synopsí přebytku sociálních dramat musí popis snímku Kmen zaujmout dvojnásob - celý se totiž odehrává ve specializované internátní škole pro hluchoněmé a je vyprávěn bez jediného mluveného slova. Už začáteční upozornění ohledně toho, že bude celý film ve znakové řeči, bez titulků a voice-overu dá prověřit divákovu toleranci ohledně přístupu k sledování filmového díla. Právě přístupem k filmové formě je snímek režiséra Miroslava Slaboshpitskyho dosud neviděným a ojedinělým počinem, která v podstatě znovu učí diváka komunikovat s filmem pouze prostřednictvím obrazu.
„Chtěl jsem natočit realističtější, přirozenější verzi němého filmu, jemuž by diváci snadno porozuměli. Znaková řeč je jako tanec, balet, pantomima, divadlo kabuki atd. Grotesknost je ale jen zdánlivá, lidé tak skutečně komunikují." Tvůrčí vize je přesná a jasně dodržující daná pravidla - za celých 130 minut skutečně nepadne mluveného slova a divák musí vše rekonstruovat pouze ze zdánlivě pochopitelných gest a náznaků. Po významových prostředcích, jako například v "dialogových" scénách, je tedy nutné pátrat výhradně v obraze, což tvoří při sledování filmu v dnešní době (pokud mluvíme například o audiovizuálně přehlcené mainstreamové kinematografii) zcela novou zkušenost.Režisér pracuje výhradně s dlouhými záběry, které střídavě přecházejí od statických celků k dlouhým jízdám prostorem, právě v nichž se nachází tvůrčí virtuozita dodávající zdánlivě obyčejným záběrům punc novosti. Kromě zcela nekoncepční formální stránky Kmen ale šokuje i tím, co se v oněch obrazech odehrává - a tady je nutné upozornit, že rozhodně nejde o žádné podbízivé drama o postižených lidech, jak známe třeba z druhé strany Atlantiku.
Chtělo by se až napsat, že Kmen je dosti nepřístupnějším a sugestivnějším pokračovatelem rumunského dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Ač už v roce 2007 mohlo někomu přijít vyobrazení zdecimovaného, socialisticky odpudivého prostředí, doby a "východní" společnosti příliš extrémní, oproti tomu, co se odehrává mezi zdmi ukrajinského internátu, jde stále o slabé "kafe". A nejde jen o autenticky děsivou scénu potratu, která se díky svému snímání v jednom záběru může řadit k jedněm z nejnepříjemnějších (a také nejsilnějších) filmových zážitků, ale také vyobrazení hrdinů, kteří mají daleko do typického ztvárnění postižených lidí ve filmu - chovanci ústavu, kteří v rámci svého uskupení přijímají drsná "kmenová" pravidla, přepadají lidi, kradou, šikanují, souloží, berou drogy a holky se po nocích nabízejí k prostituci.Kmen nabízí originální porci filmařského řemesla, ale také nesmazatelný fyzický zážitek, který po zhlédnutí filmu nechává ve stavu blaženého oněmění, zejména po závěrečné šokující scéně pomsty, při níž i mnoho zkušenějších diváků odvrací zrak. Zároveň musíme na tento odvážný režijní debut upozornit proto, že podněcuje k aktivnímu (znovu)sledování obrazu, při němž si mnohokrát uvědomíme, proč jsou slova mnohdy naprosto zbytečná.
Jako pravý protipól Kmene a zároveň potenciální divácký hit festivalu můžeme brát dlouho (jakože opravdu dlouho) očekávaný snímek Chlapectví amerického režiséra Richarda Linklatera. V čem může co do neotřelosti konkurovat výše zmíněnému filmu? Jedná se totiž o dost možná první fikční časosběrný snímek - režisér ho se stejnými herci připravoval dlouhých dvanáct let a pokusil se v něm zachytit výjimečné, a přitom obyčejné dospívání hlavní postavy Masona z malého chlapce v (skoro)dospělého muže. Vlastně takový dost možná nejkomplexnější a nejabsolutnější coming-of-age všech dob.Snímek vlastně nijak zvláště nevybočuje ze škatulek amerického "nezávislého" mainstreamu, nejde dále ani ve sdělení, které zobrazuje život v celé svojí obyčejnosti a malosti, že si v něm kousek "toho svého" může najít téměř každý člověk. To, co z něj dělá vskutku filmovou událost a neopakovatelný zážitek, je právě onen časosběrný přístup, při nemž nám dětští hrdinové doslova rostou před očima, což je zkušenost v rámci jednoho fikčního díla rozhodně nevídaná. Linklater tento koncept částečně přebírá ze své "Před" trilogie, která vždy po devíti letech zachycovala proměnu vztahu - zatímco v tomto triptychu, vždy vyprávěném s devítiletým odstupem, začínáme na prahu dvacítky a v Před půlnocí dosáhneme čtyřicítky, Chlapectví se odehrává celé před tím.
Jakožto období, kdy člověk projde nejvíce proměnami, se filmu daří perfekcionisticky zachytit epizody ze všedního života hlavní postavy a jeho rodičů, kterým se v průběhu dvanácti let dostává komplexního prokreslení, které se jakkoli vymezuje scenáristické vykonstruovanosti - až by se dalo říct, že scénář nenapsal režisér, ale "život sám". Právě tomu se Chlapectví se všemi radostmi a strastmi podobá, není tedy vyloučeno, že by se alespoň v jedné z životních situací nenašel jakýkoliv divák sedící v sále. Volný sled životních momentek sice postrádá příběh, ale to nevadí, protože ten jako diváci nepotřebujeme - žijeme ho totiž stejně jako hlavní hrdinové.Filmu vlastně chybí i výraznější dramatická struktura. S jakýmkoliv zvratem ve vyprávění by ale přišel o veškerou autenticitu a přirozenost, na níž si tak zakládá, a díky níž je univerzálně přístupný pro každého. Dané situace odehrávající se ve filmu vlastně moc dobře známe, nemusíme tedy režiséra obviňovat z patosu a životních klišé, kterými je film prošpikován od začátku do konce. Mnohem podnětnější je však Chlapectví nějak důkladně nepodrobovat rozsáhlým rozborům, ale spíše ho prožít a procítit v aktuálním okamžiku, který je nakonec (podle hlavní postavy) důležitější než ohlížení se zpátky.
Originální trailer filmu Chlapectví
