Na počátku byla kniha. Pak přišel na řadu televizní seriál, posléze celovečerní film, a poté opět televizní seriál. A možná bude další film. To svědčí o tom, že téma Neúplatných je vděčné. Zdánlivě zoufalý boj hrstky čestných policistů proti mafiánovi všech mafiánů Al Caponovi, který měl na přelomu dvacátých a třicátých let pod palcem celé Chicago včetně policie, soudců a starosty, to je prostě námět jako víno. Eliot Ness byl federální agent, který v korupcí prolezlém Chicagu vytvořil tým spolehlivých poldů, potírajících porušování prohibičního zákona. Neúspěšný pokus o podplacení vedl k jejich označení jako Nedotknutelní. Jejich největším úspěchem (kromě spousty razií) bylo předvedení samotného Capona před soud za vyhýbání se odvádění daní. Nessova autobiografie The Untouchables (vyšla v roce 1957, spoluautorem byl reportér Oscar Fraley) se stala základem pro úspěšný stejnojmenný televizní seriál (1959 - 1963, Nesse hrál Robert Stack) čítající pilot a 118 dílů. Podle něj a knihy vznikl De Palmův film, který pak inspiroval seriál z roku 1993. Ten se se dočkal jen dvou sezón (Nesse ztvárnil Tom Amandes, Al Capona William Forsythe). Poslední roky se mluví také o filmovém prequelu The Untouchables: Capone Rising. Snímek z roku 1987 ohromí už jen soupiskou zúčastněných - kariéry Kevina Costnera nebo Andyho Garcii právě začínaly nabírat na obrátkách, Connery si za svou roli vysloužil dokonce Oscara a De Nirovi stačilo i málo prostoru na nezapomenutelné vykreslení charismatického mafiána Capona. Autorem scénáře je divadelní a filmový scénárista i režisér David Mamet. Režíroval nejmilovanější vykrádač Hitchcocka a jeden z nejstylovějších filmových tvůrců vůbec Brian De Palma, hudbu složil italský soundtrackový klasik Ennio Morricone a autorem kostýmů byl Giorgio Armani. Jednu věc je potřeba si ujasnit hned - nejde rozhodně o žádný dokument (výčet historických nepřesností by byl dlouhý), ale "jen" o špičkovou zábavu. Z dramaturgického hlediska je potom pochopitelné, že počet Nedotknutelných byl snížen z jedenácti na čtyři, někteří z nich jsou zabiti, i když ve skutečnosti nikdo z týmu o život nepřišel, Ness dostal děti, aby bylo o koho se bát, Caponův poskok Nitti sletí ze střechy tři roky před svou skutečnou smrtí a pod. Tím ovšem výčet potenciálně problematických míst filmu nekončí. Na druhou stranu i v tom je jeho kouzlo. Když o tom tak přemýšlím, spousta věcí by neměla fungovat. Předně příběh je přímočarý jak jen to jde. Hrdinové jsou nechutně čestní, ušlechtilí a odhodlaní, úplné Rychlé šípy. Manželka hlavního hrdiny je mu oddaná tak, že ke každé svačině dokonce připojuje vzkaz, jak moc ho miluje a jak pyšná na něj je. Výjevy z domácího života Nessů jsou naprosto umělé, neživotné. Padouši jsou jednorozměrně zlí. Morriconeho hudba je neskutečně "nadživotní", strhává k sobě nadměrnou pozornost. "Koncertující" De Niro k sobě strhává nadměrnou pozornost. De Palma k sobě strhává nadměrnou pozornost a navíc vzdává čest Ejzenštejnovu němému Křižníku Potěmkin. A přesto to celé nějakým zázrakem drží pohromadě. Nejznámější scéna je samozřejmě přestřelka na nádražních schodech (odkaz nedám, koukejte se podívat na celý film). Vedle pasáže vloupání do Maloneho bytu je to jedno z dvou míst, kdy si nezvykle (což neznamená, že úplně) ukázněný De Palma neodpustí být takový, jakého ho máme nejraději - do sebe zahleděný perfekcionistický stylista. Po letech viděný kočárek na schodech (mimochodem parodovaný v Bláznivé střele 33 a 1/3) je už sám na hraně parodie. Zároveň je to ale pořád šíleně napínavé a fungující. Můžeme být rádi, že se tahle nezapomenutelná přestřelka neodehrála ve vlaku, jak stálo původně ve scénáři. Mladý Costner se rozhodně snaží, ale oproti zkušeným lišákům Connerymu a De Nirovi nemá šanci. Z obou charisma doslova jen prýští a vzhledem k tomu, že De Nirova role je okázalejší a vděčnější (na scénu s baseballovou pálkou zapomenout nelze), je s podivem, že on si nesáhl ani na oscarovou nominaci. Na druhou stranu ani Capone nestřílí ve filmu do mrtvol. Mimochodem Conneryho irský akcent byl Oscar-neoscar zvolen nejhorším filmovým přízvukem všech dob. Prostě lidem se nezavděčíte.

Pro všechny z nás, kteří byli v době uvedení snímku do našich kin (v roce 1990) příliš mladí nebo hloupí, aby na něj šli, mám dobrou zprávu. Ta šance je tu letos v lednu zas. V digitální 4K kvalitě. Některé snímky si prostě velké plátno zaslouží a Neúplatní jsou rozhodně jedním z nich. A kdybych mohl v kině vidět i další depalmovské kousky, rozhodně bych se nezlobil. Třeba takového Dvojníka... ale o tom zas někdy jindy.