Třicet filmů, šedesát let existence. To je dost dlouhá doba na to, aby se ikonické monstrum japonského studia Toho dočkalo další reinkarnace příběhů, které si oblíbili diváci po celém světě. Aktuální Godžira už podle trailerů hlásá, že bude tím nejspektakulárnějším provedením, do kterého investovalo velké hollywoodské studio několik set milionů dolarů - zárukou kvality a zároveň želízkem v ohni má navíc být jméno režiséra Garetha Edwardse, nezávislého tvůrce a zatím jen debutanta, který dokázal pomocí malého rozpočtu zrealizovat silnou autorskou vizi ve své prvotině Zakázaná zóna, a nyní dostal důvěru studia Warner Bros. znovu vzkřísit několik let pohřbenou obří příšeru. „Pohřbenou“ se samozřejmě myslí její poslední verze, americky hloupoučký blockbuster Rolanda Emmericha z roku 1998, který neoslnil kasovně, ani kvalitativně a v domácím Japonsku ho diváci dokonce zavrhli.

Nová verze roku 2014 se naopak od podobného modelu částečně odpoutává a snaží se být maximálně věrnou a důstojnou aktualizací originálu z roku 1954. Režisér, jako velký fanoušek původní série, k novodobé Godzille přistupuje s úctou a snahou jí pomocí nových neotřelých postupů zmodernizovat pro dnešního diváka, ale zároveň při tom neztratit původní kouzlo. Už ze samotné promo kampaně šla vytušit sázka na oldschoolovost a nostalgii (například stylizované plakáty, důraz na původ monstra), která se setkávala s nolanovsky tajemnými trailery do poslední chvíle zatajujícími, o co přesně ve filmu půjde, případně jak titulní monstrum bude vypadat. U očekávaného titulu tohoto typu se tedy opětovně vytvořil silný nekritický hype, který našponoval divácká očekávání směrem do kina, kde se konečně mělo vše vyjevit v celé své kráse.

Fanouškovské zadostiučinění se však bohužel nenachází ani v kině. Opravdovým blockbusterem bychom totiž Edwardsův druhý režijní počin mohli označit jen stěží, protože ten, navzdory okázalým trikovým orgiím, nechává vše dlužen svým indie kořenům. Samotný film se tedy v lecčem podobá právě režisérově prvotině Zakázaná zóna, která, podobně jako aktuální kampaň na Godzillu, byla založena na neustálém oddalování akce, pomalém budování napětí a atmosféry a také zatajování hlavních atrakcí (=obřích monster). Co je však v nezávislém snímku se dvěma postavami pochopitelné, zaráží až u studiového velkofilmu za více než sto milionů dolarů, jenž původem vychází z filmů, jejichž hlavním motivem je to, že si „dvě přerostlé příšery dají po tlamě“.

Dychtivé očekávání plnokrevného moderního blockbusteru tedy zůstalo částečně nenaplněno, což však rozhodně není chyba režiséra, nýbrž marketingového oddělení WB, jehož povinností bylo z filmu vytvořit navštěvovaný event. V kině totiž čeká další retro, v jistém smyslu podobající se loňskému monster filmu Pacific Rim - Útok na Zemi, jenže tentokrát zbavené jakéhokoliv humorného nadhledu, nadsázky či alespoň v rámci žánru zajímavých lidských hrdinů. Ti jsou pouhými jednorozměrnými figurkami a, ač ztvárněni výbornými charakterními herci (Bryan Cranston), také trestuhodně nevýraznými a nevyužitými – což je docela paradoxní k tomu, že na nich stojí celý film. Edwards totiž vše podřizuje postavám, které jsou de facto mnohem méně zajímavé než to, čemu jsou nuceni přihlížet.

Celý příběh v podstatě udivuje tím, nakolik ambiciózní látku rozmělňuje používáním těch nejotřepanějších žánrových klišé katastrofických (otec hledá rodinu) a indie (nefunkční vztah otec-syn) filmů – na rozdíl od Zakázané zóny se totiž scénáře nezhostil sám Edwards, nýbrž dvojice nováčků Max Borenstein (Seventh Son) a Dave Callaham (Expendables), kteří příběhovou kostru kolem „bitvy monster o osud naší civilizace“ obalili do nejprofláknutějších frází a patetických proslovů, z nichž není jasná motivace postav, ani jejich úloha v příběhu. Jejich konání je tak zredukováno na pobíhání z bodu A do bodu B, přičemž nikdy není zcela jasné proč. Pokud však přistoupíme během sledování na pravidlo, že „podobné filmy nikdy přece inteligentní být neměly“, je možné si zbytek Godzilly užít z čistě audiovizuálního hlediska.

Edwards má totiž očividně nakoukány dobrodružné klasiky vědeckofantastického žánru, proto ne nadarmo úvod jeho filmu s příletem helikoptéry na místo naleziště obří kostry připomene podobné okouzlení jako Jurský park před třiadvaceti lety. První polovina filmu (tedy než se objeví monstra) je vlastně pomalu budovaným lidským dramatem se záhadou v pozadí, které prokládá srdceryvné momenty s tajemnou nevysvětlitelnou hrozbou. Blízká setkání třetího druhu poté však ze „spielbergovského“ módu přejdou k mnohem okázalejší kaiju eiga rubanici, která čerpá hlavně z poetiky filmů série, jež byla vždy (kromě prvního dílu) založena na souboji Godzilly s jinými monstry. Není tedy překvapením a žádným spoilerem, že v aktuální verzi se dostane do potyčky s jinými druhovými soukmenovci (MUTO = Massive Unidentified Terrestrial Organism), kteří mají nezvladatelnou touhu bojovat v centrech měst a rozbíjet přitom budovy.

Oproti bitvám těchto gigantů je pouhý člověk zkrátka příliš malým pozorovatelem na to, aby se mohl této ničivé síle přírody jakýmkoliv způsobem připlést do cesty. Jeho optice je vlastně přiblížen i celý film - až tak, že samotné atrakce (epické bitvy) se stávají podřadnými a odehrávající se jen tak mimoděk mimo obraz. Důkazem je toho nejen nekonečné Edwardsovo oddalování atrakcí a z nich plynoucího žánrového potěšení (Godzilla se cca třikrát připraví k boji, následně se střihne jinam), ale také způsobem snímání monster, která skoro nikdy nejsou zprostředkována přímo, nýbrž pomocí hlediskových záběrů postav, případně přes sklo auta, vrtulníku nebo jako televizní vysílání. Opravdových velkých celků, v nichž se vyjeví monumentalita příšer, je poskrovnu, což jde opět oproti očekávání typických kaiju soubojů – zde jsou tyto scény zredukovány na pouhé záběry jednotlivých úderů nebo chvatů, o něčem jako dynamické akční scéně tedy mluvit nelze.

To vše bohatě vynahrazuje práce s měřítkem, která dosyta nabízí opojení majestátním vzezřením monstra, které je rámováno a estetizováno v lákavých obrazových kompozicích. Pomalé nájezdy kamery, kontrasty k lidským postavičkám a budování napětí pomocí oldschoolového hudebního doprovodu Alexandre Desplata patří k jednoznačným vrcholům celého filmu. Zejména na IMAX plátně vynikne monumentalita gigantických příšer mnohem lépe než v obyčejných multiplexech i navzdory tomu, že přidané 3D je výslednému filmu spíše na obtíž, protože se většina těchto záběrů odehrává během noci a v prachu sutin.

Více než soudržným hollywoodským velkofilmem je tedy Godzilla spíše nostalgickým pomrkáváním na znalejší diváky, kteří jsou ochotni filmu prominout pomalejší tempo, využívání indie trademarků a užít si ho jako pouhý návrat ikony na velké plátno. Královna všech monster se sice tváří pro žánr důležitě a zásadně, ale její řev nakonec vyznívá celkem naprázdno jako akčně-katastrofická jednohubka letošní blockbusterové nadílky – do opravdu strhujícího snímku jí chybí plnokrevnější postavy, psychologie a nakonec i působivý přesah, který by dal „béčkovému“ monster filmu něco navíc. Takový Cloverfield je úplně někde jinde.

Český trailer filmu Godzilla