Je originál doopravdy cennější nežli jeho kopie? Co nastane, když je kopie považována za originál? A co když si lidé začnou hrát na něco, co ve skutečnosti neexistuje - avšak nejen ostatní, ale i oni to počnou vnímat jako realitu?
Íránští režiséři, dosud sklánějící hlavu před cenzurními omezeními své vlasti, navzdory všemu natáčeli pozoruhodné, básnivě laděné, často jakoby nadčasové privátní výpovědi o lidském údělu (zvláště dětském), jakkoli vyvázané z konkrétních společenských reálií. Jakýkoli pokus vymanit se z tohoto začarovaného kruhu vedl k zákazům, případně rovnou k uvěznění neposlušného tvůrce (nejnovější obětí se stal Jafar Panahi, autor i u nás známých filmů jako
Bílý balónek,
Kruh nebo
Zrcadlo). Jiní filmaři se poohlíželi po zahraničí: buď nekompromisně zvolili emigraci, a tím si navždy zavřeli dveře k případnému návratu (Amir Naderi, jenž se usadil v Americe), nebo opatrně sondují možnosti zjednat zahraniční koprodukci, případně pracovat rovnou v zahraničí, aniž by zpřetrhali dosavadní svazky s vlastí a jejím teokratickým režimem. Mezi takové (dosud) šťastlivce náleží vícegenerační "klan" Machmalbafových nebo Abbas Kiarostamí.
Právě Kirarostamí (narozen 1940) se asi nejzřetelněji obracel i k západnímu diváku, neváhal už do svých raných filmů zapojovat klasickou evropskou hudbu (Vivaldi ve snímku A život jde dál) a za svá díla získával významná ocenění. Asi nejlépe uspěla Chuť třešní, která zvítězila na festivalu v Cannes. Kromě tohoto titulu jsme mohli spatřit i další, například Pod olivovníky. Vyzkoušel si spolupráci s francouzskými a anglickými producenty - nejprve to byly povídkové projekty (Lumiére a spol, Jízdenky). Posléze následovala
Věrná kopie, kterou nyní Národní filmový archiv uvádí do kin.
Abbás Kiarostamí, zůstávající zcela věrný své meditativní poetice, tak omamující již v jeho íránské tvorbě, se zde beze zbytku přesunul do Evropy, aby řešil záležitosti dosti odtažité - vztah mezi originálem a jeho přiznanou nápodobou, eventuálně zkoumá dopad kopie považované za originál, potažmo se dotýká mínění veřejnosti přisuzující i vztahům mezi lidmi jinou hodnotu či stav, než jaké odpovídají skutečnosti. Na počátku stojí kniha anglického spisovatele, jenž hájí rovnocennost kopie či nápodoby uměleckého díla s originálem, upozorňuje, že v některých případech lidé ani netuší, že obdivují kopii.
Společný výlet, na který jej pozve majitelka malé galerie, po podmanivém Toskánsku (s dominujícím postřehem, že už samotná příroda se tu stává samostatným uměleckým artefaktem "pod širým nebem") začíná jako výměna názorů na knihu a pozvolna se přesouvá ke hře "na dlouholetý důvěrný vztah", neboť okolí je považuje za manžele - a oni se podle toho začínají chovat, od vykání přecházejí k důvěrnějšímu tykání. A nebo je tomu opačně? Zastírali na počátku skutečný stav a teprve pozvolna jej připouštěli? Přestává být v takovém případě jasné, co je "originál" a co "kopie".
Kiarostamího film je těžce zatížený nekonečným proudem dialogů, vypravěčská rozvolněnost přesahuje meze únosnosti a hraničí s nudící monotónností. Řešené problémy se ukazují být hodně spekulativní, vyumělkované, jakkoli kameramanem Lukou Bigazzim a hereckým pojednáním jakžtakž polidštěné. Hlavní postavy ztvárnili Juliette Binocheová (získala cenu na festivalu v Cannes) a William Shimell, důležitou vedlejší roli získal Jean-Claude Carrière coby starý muž, jenž jako první oba protagonisty upozorní na úskalí dlouhodobého manželského vztahu, který u nich předpokládá. Do navozovaného vztahu-nevztahu, každopádně již jakoby letitému a rozehrávanému s jistou obřadností, vstupuje jakési srovnávání s místními novomanželi a jejich podobně obřadnými svatebními oslavami.
Režisér celému vyprávění vtiskl mezinárodní rozměr, daný jak místem dění, tak národní příslušností postav - ona je Francouzka usazená v Itálii, on Angličan. A spolu rozmlouvají místy anglicky, místy francouzsky, místy přecházejí rovněž do italštiny, jakkoli zejména autor knihy se občas tváří, jako kdyby nerozuměl jinak než anglicky. Zdá se však, že vnímání Evropy potažmo západního světa je tu hodně zploštělé, jakoby zevšeobecňující na úrovni vágních sdělení. Jakkoli Kiarostamí už několikrát vstoupil do duchovně odlišného evropského prostoru (také režií Mozartovy opery Cosi fan tutte), zůstává stále "svůj", ani v nejmenším se nepodřizuje západnické honbě za pochybnými hity.