Stejně jako loňské ročníky, i letos se bude rozhodovat mezi úzce vyměřenou skupinou snímků, které v předchozích měsících ovládly profesní nebo kritická ocenění. 86. nominace na Ceny Akademie se v kategorii Nejlepší film nesly bez výraznějších překvapení a automaticky rozdělily devítku nominovaných titulů na outsidery a hlavní favority. Mezi ty letos můžeme počítat otrokářské drama 12 let v řetězech, retro komedii Špinavý trik nebo technicky přelomové sci-fi Gravitace. Právě tato trojice byla nejčastěji zmiňována v sezóně cen, která předchází té oscarové, kde jsme o ní mohli slyšet zejména na Zlatých Glóbech či britských BAFTA.12 let v řetězech (Steve McQueen)
Zdaleka největší favorit letošního ročníku má cestu k vítězství celkem vydlážděnou. V prospěch mu hrají nejen vítězství na různých předoscarových cenách (Zlatý Glóbus za nejlepší drama, BAFTA za nejlepší film, cena PGA za nejlepší film, kde se však dělí s Gravitací, nemluvě o různých kritických sdruženích), ale také fakt, že by se jednalo o první film černošského režiséra, jenž by vyhrál Cenu Akademie. V kategorii Nejlepší režie nejspíš Stevea McQueena porazí Alfonso Cuarón, v té nejsledovanější však vše naznačuje právě portrétu otrokářské Ameriky, která zcela vážným a nebanálním způsobem nahlíží problematiku otroctví (což je pro Akademii jistě „vznešené“ historické téma, která by mohlo v dnešní době nahradit filmy typu Schindlerův seznam apod.).
Na rozdíl od předchozích dvou ročníků, které měly taktéž favorizované vítěze již dlouho před samotným ceremoniálem (Argo, The Artist) je však 12 let v řetězech jistým akademickým ozvláštněním, protože míchá postupy klasického hollywoodského vyprávění s prvky artových filmů, známých z předešlých snímků původně videoartového režiséra jako Hlad nebo Stud.
Gravitaci lze považovat za černého koně, protože jednak sklízí podobný úspěch jako výše zmíněný snímek (spíše ale v technických kategoriích a za režii), navíc splňuje normu velmi dobře kriticky přijímaného díla, jež bylo už v době uvedení na festivalech podpořeno celosvětovým hypem, zároveň jde o komerčně velmi úspěšný počin, který dokázal skloubit high concept zápletku a vysokou estetickou úroveň. S více než 700 milionovým Box Office se jedná o jeden z nejvýnosnějších oscarových filmů posledních let, s nímž se nakonec může měřit (i když s velkými uvozovkami) jen Cameronův Avatar – skoro by se až dalo říct, že letos půjde o podobný souboj „Davida s Goliášem“ jako před třemi lety, kdy se proti sobě postavily snímky bývalých manželů Cameronových.
Pokud by akademici přece dali Gravitaci přednost, šlo by o vůbec první snímek žánru sci-fi, který by získal Oscara v hlavní kategorii Nejlepší film. Nahrávat by tomu mohl i fakt, že snímek Alfonsa Cuaróna je jednak diváckým crowdpleaserem, který obaluje klasicky vystavěné hollywoodské vyprávění (neboli klišovitý scénář) do atraktivního hávu napínavého vesmírného survivalu, na druhou stranu si stále udržuje svou seriózní a akademicky váženou tvář. Jeho pravým mistrovstvím je však realizace (viz opojný dvanáctiminutový záběr bez jediného střihu).
Romance z blízké budoucnosti je dalším ne zrovna typickým oscarovým nominantem. Vztah osamělého spisovatele a jeho počítačového operačního systému je snímkem, jímž se režisér Spike Jonze (jenž se v poslední době věnoval spíše tvorbě videoklipů) vrací mezi režisérskou první ligu. Po nominaci na režii za jeho filmový debut V kůži Johna Malkoviche a sošku za scénář k filmu Adaptace (který však nenapsal) se jeho počin znovu objevuje mezi nejlepšími filmy roku.
Ona je zároveň jeho scenáristickým debutem, jenž dokázal velmi osobitým a zároveň komplikovaným způsobem nahlédnout na problematiku vztahů v době digitálního věku 2.0 a položit několik zásadních otázek okolo lidského bytí obecně. Výsledkem nebyl výplod nezralého nováčka, nýbrž dílo, které právoplatně ovládlo veškeré předchozí scenáristické ceny. Jonze se tak s největší pravděpodobností dočká Oscara za nejlepší originální scénář, nominace na nejlepší film je pro něj jen takovým malým bonusem.
Jeden z nejprogresivnějších režisérů současnosti, jehož každý film by se dal díky precizní formální struktuře hodiny a hodiny rozebírat v různých analýzách, bude znovu přehlíženým tvůrcem na okraji oscarového zájmu. Co na tom, že by si Oscara už zasloužil za kontroverzní snímek Let číslo 93, Akademie ho letos (na rozdíl od Zlatých Glóbů) vyřadila i z režijní kategorie a jeho námořní survival o únosu nákladní lodi somálskými piráty Kapitán Phillips se může radovat akorát z nominace na nejlepší film. Je dost možné, že na šest Oscarů nominovaný thriller s přesahem díky silným konkurentům nepromění ani jednu šanci, jelikož se na poměry Akademie zřejmě až příliš otevřeně vyjadřuje k aktuálním politickým otázkám.
Navíc ve značně nehollywoodské a neheroické podobě, která nijakým způsobem neoslavuje činnost amerických armádních složek (na rozdíl od takového vykonstruovaného Na život a na smrt) a ukazuje jí jako chladnou a profesionální práci, která je vykonávána bez emocí. Ale možná ho jenom většina akademiků (jejichž průměrný věk se pohybuje okolo šedesáti let) neviděla, jelikož je na ně až moc adrenalinový a intenzivně napínavý.
Klub poslední naděje je snad ještě více než Špinavý trik typickým oscarovým představitelem, kterého by si jistě vzali na paškál hrdinové Tropické bouře. Příběh vyhublého homofobního kovboje, který chlastá, šňupe, souloží a má AIDS, tudíž začne pašovat nelegální léky do USA, čímž zachrání miliony lidí se stejnou chorobou, je jako vystřižený námět z neexistující hollywoodské učebnice seriózní filmařiny. Nejhorší na tom ale je, že to není vůbec špatný film – ba naopak. Hlavní postava se v něm nijak zásadně nepromění a stále zůstane tím stejným nesympatickým „buranem“, který se jen rozhodne pro správnou věc.
Tendence dělat z podobného tématu slzopudný kýč (viz Philadelphie) zde však ustupuje celkem odvážnému portrétu, jehož je celkem nepříjemné sledovat a nepříjemné s ním kvůli různým názorům a předsudkům sympatizovat. Obžaloba farmaceutického systému USA navíc není tématem, které by hromadně sbíralo ceny na výročních ceremoniálech – v tomto případě jsou hlavní složkou filmu herecké výkony, jimž vévodí na kost vychrtlý Matthew McConaughey nebo Jared Leto v roli transvestity, kteří oba platí za přední oscarové kandidáty v hereckých kategoriích.
Černobílá road-movie byla uvedena již minulý rok na festivalu v Cannes (kde si odnesla cenu za nejlepší mužský herecký výkon pro Bruce Derna), avšak cestu do oficiální distribuce si našla až loni kolem Vánoc - tudíž nemůže být jako americká nezávislárna renomovaného nezávislého filmaře Akademií opomenuta. Alexander Payne na Oscarech uspěl už dvakrát s adaptovaným scénářem (Bokovka, Děti moje), přičemž si letos odnáší již třetí nominaci za režii. Prověřený tvůrce se tentokrát pustil do dalšího feel-good snímku, v němž se tentokrát syn se svým senilním otcem vydává přes celé USA až do Nebrasky za vidinou milionové výhry v loterii.
Kromě výborné kamery a herců se Payneovi ale daří být i trochu kritický k americkému maloměstskému způsobu života, v němž zároveň vystihuje pokroucené vztahy se vzdálenými příbuznými, zároveň je i jistým komentářem k dopadu ekonomické krize na americký středozápad. Poetické komedii se dále budeme věnovat v rámci recenze v rubrice Za horizontem, kterou vám přineseme již zítra.
Britský režisér Stephen Frears, jenž naposledy na Oscarech uvedl životopisný snímek Královna, nyní přichází s další stoprocentně anglickou podívanou. Film, kde se sešli „první dáma“ Judi Dench a komediální herec Steve Coogan, vypráví o příběhu sedmdesátileté Philomeny Lee, která se vydává hledat svého syna, jenž jí byl před padesáti lety násilně odebrán v klášteře a poslán k adopci. O mnohá klišé opředená dramedie se však může spolehnout na perfektní herecké výkony, zejména sehranou dvojici váženého intelektuálního novináře a jednoduché vesnické ženy, a známého anglického humoru.
Nejde o nikterak sofistikovaný film (v zobrazeném tématu zabíhá do zbytečné černobílosti), ale souhrou osvědčených postupů se Frearsovi daří vyprodukovat decentní „doják se srdcem na pravém místě.“ Pokud ve vás toto slovní spojení vyvolává nechuť, raději se filmu vyhněte velkým obloukem. Jeho nominaci můžeme brát v jistém smyslu jako snahu Akademie nemít výběr filmů jen čistě americký, hlavně vzhledem k tomu, že podobně laděný britský film Králova řeč vyhrál před třemi lety.
Multižánrová podívaná Davida O. Russella, v níž se mísí podfukářská/převleková komedie, gangsterka, krimi, lovestory a drama podle skutečných událostí, je vizuálně skvostným a herecky velice důmyslným filmem, který však není třeba vidět. Už jen díky tomu, že režisér zde svými ambicemi na získání filmového ocenění zachází až na hranici sebeparodie, když se snaží okatě napodobovat postupy a styly jiných režijních velikánů kinematografie. Na rozdíl od jeho předchozích snímků však schází Špinavému triku živelnost jak jeho světa, tak charakterů - film, jenž zaujme zejména propracovanými kostýmy, účesy, make-upem a dobovými rekvizitami sedmdesátých let, se však nese v duchu něčeho, čemu neodborně říkáme „nudná honba za výročními cenami.“
Sdružení zahraničních novinářů v Hollywoodu ale Špinavý trik ocenilo Zlatým Glóbem jako nejlepší komedii, stejně jako vyzdvihlo herecké obsazení (mimo jiné i herecká cena SAG), což by v kombinaci s relativní oblíbeností v zámoří mohlo s trochou představivosti vést i k vysněnému Oscarovi. Russellovi by to sice mnozí přáli spíše za brilantního Fightera nebo Terapii láskou, proto by byla výhra jeho filmu pro mnohé značným zklamáním, vzhledem k tomu, kolik kvalitnějších konkurentů kategorie nabízí.
Makléřský opus Martina Scorseseho, navzdory jeho kvalitám, je v souvislosti s Oscary zmiňován maximálně s hereckým výkonem Leonarda DiCapria, jenž ztvárnil výstředního finančníka Jordana Belforta. Jestli si Leo, čerstvě oceněný Zlatým Glóbem, odnese Oscara za svou již čtvrtou nominaci (Co žere Gilberta Grapea?, Letec, Krvavý diamant), která je zároveň jeho nejvýraznější rolí kariéry, je zřejmě jedním z nejočekávanějších rozhodnutí večera. Vítězství Vlka z Wall Street v jakékoliv další kategorii (celkem pět nominací) je pak už téměř nemožné, ač se jedná o brilantně zrežírovaný snímek s promyšleným scénářem.
Martin Scorsese už u Akademie uspěl v roce 2005 se Skrytou identitou, v jistém slova smyslu bodovala i jeho pocta počátkům kinematografie v Hugovi a jeho velkém objevu, je tedy vysoce nepravděpodobné, že by akademici svolili ocenit jeho dravou, živelnou a natripovanou finanční studii plnou sexu, nadávek a užívání drog nad jinými, korektnějšími tématy. Vlk navíc v zahraničí nesklízí ani zdaleka tak pozitivní ohlasy jako u nás, protože ho tam mnoho lidí odmítá jako výsměch ekonomické krizi. Což může být ve výsledku pravda, ale na zábavnosti a promyšlenosti samotného tříhodinového opusu, který splňuje všechny požadavky moderní kinematografie, to vůbec neubírá.
Šance podle filmserveru:
- 12 let v řetězech 50%
- Gravitace 30%
- Ona 0%
- Kapitán Phillips 0%
- Klub poslední naděje 0%
- Nebraska 0%
- Philomena 0%
- Špinavý trik 20%
- Vlk z Wall Street 0%
