Pánové Barillet a Grédy srdnatě rozvíjeli i v druhé půli 20. století tradici klasické francouzské frašky, osvědčená schémata roubovali na nové společenské poměry i vztahy mezi lidmi. Dovedli se blýsknout zápletkami rozehranými s jistotou šachového velmistra, zaujali skvěle napsanými dialogy, šumivě plynoucími a pohotově pointovanými - ostatně každý, kdo viděl americký komedii Kaktusový květ, natočený podle jejich hry (u nás ji divadla ovšem uváděla jako Květ kaktusu), mi dá jistě za pravdu. Letos jsme se dočkali další adaptace jejich předlohy, tentokrát přišla na řadu Profesionální manželka. Český název však není zcela přesný, neboť původní název Potiche odkazuje ke zdobné porcelánové vázičce či panence, kterou se majitel může pochlubit jako půvabným bytovým doplňkem - jinou hodnotu nemá. V přesně takovém postavení se nachází i manželka neurvalého, ke každému arogantního továrníka, právě sužovaného stávkou nespokojených dělníků. Divadelní hra vznikala v roce 1980 a reagovala na právě aktuální společenské problémy s patrnou dávkou idylických představ o spravování věcí veřejných. Podle autorů postačí, aby do výrobního i politického klání, dosud ovládaných bezohlednými či aspoň ješitnými matadory, vstoupili ti, kdož dosud mlčeli, zvláště ženy. Hlavní hrdinka v sobě objeví netušený organizační talent a schopnost domluvit se skrze řekněme maminkovskou roli, ať již nejprve v manželově továrně, nebo později ve volbách do zastupitelstva. A hlásá: když pronikla do tajů řízení podniku, jistě si dokáže poradit i s celou Francií. Režisér François Ozon se tentokrát vypravil do žánru, který mu není nejvlastnější - na pole veselohry. Avšak žádnou bujarou taškařici nečekejme. Spíše si obratně buduje konstrukci naplněnou překvapivými paradoxy nejen pro účastníky dění, ale i pro diváky, a současně si pohrává s nenápadně budovanou retrostylizací. Výraznou měrou k ní přispívá také kameraman Yorick Le Saux svými pastelovými obrazy interiérů, ale třeba také květin či výtvarných návrhů. V obdobném duchu je stylizována i hudba Philippa Rombiho. Navíc si od zápletek roztáčených několika roztomilými intrikány udržuje jemný odstup, daný zejména hereckou stylizací: všimněme si aspoň, s jakou upejpavou odevzdaností se zpočátku tváří vskutku nestárnoucí Catherine Deneuve jako Suzanne, opomíjená a jen do domácnosti odsouzená manželka směšně arogantního, přehlíživého továrníčka (Fabrice Luchini), když třeba běhá nebo když s němým povzdechem reaguje na aroganci svého muže. (Dávní ruští dramatici měli pro takového despotického podnikatele trefné pojmenování - označovali jej za "samodura".) Nebo si vychutnejme naducaného levicového politika, jehož si s gustem a jistou urputností zahrál stále masitější Gérard Depardieu, jak s rozpaky i s nadějí pomáhá Suzanne, s níž kdysi udržoval poměr, aby se manžel dostal ze zajetí stávkujících dělníků. Všechno se změní, když paní Suzanne sama vezme vedení podniku do svých rukou a poté se dokonce rozhodne angažovat se politicky, když manželovými machinacemi přijde o svůj majetkový podíl v továrně. Tady film s jistou úsměvností horuje jak pro "domácky" kolektivní rozhodování o dění v podniku, tak pro emancipaci žen a jejich vstup do veřejného prostoru. Původní předloha je dozajista roztomile naivní a Ozon se tento rozměr nesnaží nijak zahlazovat, nehledá nějakou korekci - a naopak i tento rys zapojuje do celkové stylizace. Jen si vezměme samotný fakt, sám o sobě trochu směšný, že dotyčná továrna vyrábí deštníky a že inovace výroby, jak se projeví v barevně pestrých návrzích nové deštníkové kolekce, se pro svou naivitu ocitá na hraně humorného, snad až parodického zlehčení. Jemně ironizující náhled rovněž provází "hromadné" výjevy, když nadšený dav halasí bujarou podporu Suzanninu počínání. Profesionální manželka ani v nejmenším nepředstírá, že by chtěla řešit sociální problémy ani někdejší, ani dnešní doby. Užívá si rozkošně naivistického náhledu, který přitom nikde neupadá do nějakých trapností. Pokud se smějeme, smějeme se výhradně s filmem a jeho hrdiny, jen málokdy a jen trošku jim. Jednají - zejména v temperamentních dialogických výměnách - totiž v souladu s pravidly klasické frašky, jen převlečeni do odlišného odění a řešící problémy bližší dnešku.