Hlavním protagonistou je zde zhruba padesátiletý muž Titta Di Girolamo, který žije ve švýcarském hotelu, kde týden co týden plní svůj úkol. Titta se vyhýbá jakémukoliv lidskému kontaktu, včetně neodbytné pokojské (Giselda Volodi) a sympatické barmanky Sofie (Olivia Magnani), které nikdy neodpoví na pozdrav. Tittův úkol je prostý. Každý týden dostane kufřík s penězi, který odveze do banky. V tomto jednotvárném životě, na kterém si zakládá, nastane změna s krátkým příjezdem jeho bratra Valeria (Adriano Giannini) a především dvou mafiánů, kteří se mu pokusí jeden kufřík s penězi ukrást. Titta mezitím naváže i přes svoji počáteční nechuť a přičiněním svého bratra užší kontakt se Sofií. Během děje se pak dovídáme další podrobnosti z Tittova života a také důvody jeho zvláštní existence i profese. Následky lásky jsou kombinací psychologického dramatu s existenciálním nádechem a klasického kriminálního, respektive gangsterského filmu. Sorrentinovi nečiní žádné potíže obě tyto v podstatě protichůdné roviny a dějové linky prolínat, aniž by tím jakkoliv utrpěla dramaturgie či věrohodnost vycizelované zápletky. Každý motiv Tittova chování, včetně jeho tajemství je tu následně logicky vysvětlen a v tomto aspektu jde o neobyčejně sugestivní psychologické drama jedince, který "ztratil svojí identitu", v uvozovkách i doslova. Titta i svou vizáží, rolákem, brýlemi a téměř neustále zapálenou cigaretou je nepochybně Sorrentinovým odkazem k intelektuálům, jak je zpodobňoval především Marcello Mastroianni v klasických Felliniho filmech jako Sladký život či v Antonionově Noci.
Bez ohledu na to jsou Následky lásky i dobře fungující gangsterkou s klasickými atributy, jako je dvojice nájemných zabijáků, která je jak vystřižená z nějakého filmu od Coppoly či Scorseseho, jejichž "praktický způsob života" ostře kontrastuje s Tittovým životním asketismem, minimalismem nebo pohovorem s hlavou zločinecké organizace italské Cosy nostry, nemluvě o samotném konci. Následky lásky jsou ale přitom i subtilním romantickým příběhem. Netřeba snad dodávat, že nenaplněným. Kromě bohatého syžetu nabízí film i názornou ukázku Sorrentinova režijního stylu, kterým poutá pozornost stejně jako dějem. Sorrentino si zde potrpí na precizně komponované a vizuálně "chladné" celky, viz. úvodní dlouhý záběr široké bílé vstupní haly a na rafinované jízdy a švenky kamery, viz. pomalý otáčivý pohyb kamery zachycující Tittovu indikaci drogy nebo videoklipovitý střih doprovázený odtažitou elektronickou hudbou. Výborně zachází i s flashbacky a působivě zachytil v jednom záběru se minoucí postavy Titta a Sofie, čímž ještě zesílil tragický Tittův životní úděl.
Takto technicky i umělecky precizně natočený film nemohl pochopitelně přejít bez povšimnutí. A i když odešel nakonec z hlavní soutěže canneského festivalu bez ceny, doma získal pět sošek italských výročních cen, Donatellových Davidů. Mnohem důležitější byl však fakt, že Následky lásky ohlásily nový pozoruhodný autorský talent v podobě jeho režiséra. To potvrdil i zatím poslední Sorrentinův snímek Velká nádhera. 
