Režisérem Cariina průniku na filmová plátna se stal Brian De Palma, který se jistě dá nazvat slavným, byť byla - a stále je - jeho tvorba přijímána s mnohými rozpaky. Tady si však solidně přilepšil díky zvolenému tématu. V sedmdesátých letech byly silně v kurzu filmy vyprávějící o zlu schovaném za nevinnou dětskou/dívčí tváří, stejně jako nábožensky založené motivy, zejména satanismus (Vymítač ďábla, Přichází Satan!, Mláďata, Rosemary má děťátko).„Když se soustředím, můžu hýbat věcmi.“
Příběh je jednoduchý a přímočarý. Titulní (anti)hrdinka je odstrkovanou teenagerkou, jíž šikanují spolužačky a jejíž matka je náboženský fanatik. Jednoho dne však zjistí, že dokáže pohybovat věcmi silou vlastní vůle, což jí náhle dodává netušené možnosti. Ano, Carrie je telekinetik. Shodou okolností se na ni tou dobou také usměje štěstí a konečně se jí daří lépe komunikovat se svými vrstevníky. Ne vše je ovšem tak, jak vypadá - blíží se památná chvíle maturitního plesu, kde vyjde najevo, jak hrůzostrašnou může být kombinace obrovské moci a traumatem vyvolané nenávisti. Carrie povstává jako anděl zkázy...
Velkou část příběhu logicky tvoří psychické pohnutky nešťastné dívky, kterou její matka v žádném ohledu nepřipravila na cestu dospívání a dusila ji pod dekou náboženského fanatismu, v jehož rámci je prakticky všechno hřích (včetně menstruace). V tomhle ohledu film majestátně těží z bezchybných výkonů představitelek Carrie (Sissy Spacek) a její matky (Piper Laurie). První jmenovaná je přesvědčivá v momentech, kdy bezmocně čelí šikaně, zatímco ve chvíli, kdy osud zavelí k obratu, dokáže být až groteskně děsivá (což je v tomto případě myšleno jako pozitivum!). Druhá v kontrastu se svým nevinným vzezřením stvořila pozoruhodného tyrana v podobě vírou zaslepené lidské zrůdy. Obě dámy si zcela po zásluze odnesly oscarovou nominaci. V jedné z vedlejších rolí určitě divák nepřehlédne mladého Johna Travoltu, pro kterého byla Carrie jednou z prvních hereckých zkušeností.„Eva byla slabá.“
Po technické stránce se stále jedná o koukatelné dílo. Hitchcockovské hudební štěky, záběry detailů a De Palmovo oblíbené dělení obrazu jsou ku prospěchu věci, kapitolou sama pro sebe je scéna maturitního plesu, kde tvůrci dokázali kombinací sugestivního nasvícení, ponurého hudebního podkresu a davové paniky, zachycené na několika obrazových segmentech, rozpoutat přesvědčivé peklo. Zčásti i proto, že se jim podařilo vytvořit uvěřitelné středoškolské prostředí, zbavené iracionálních hrozeb.
Příběh Carrie je naruby obráceným příběhem Popelky, jehož masivní antipopularita v americkém školství té doby se dá docela snadno pochopit (a dala by se pochopit i dnes, vzhledem k tomu, že si už několik studentů otevřelo ve škole střelnici). Kontroverzní téma filmu nespoléhá pouze na brutalitu svého závěrečného aktu, nýbrž ho drze umisťuje přímo do bodu, kde by dle schématu mělo dojít k finální satisfakci (avšak zcela jiného druhu). Fakt je, že proti knize, která z Carrie vytváří skutečného anděla apokalypsy, je film poměrně střízlivý a těžko soudit, nakolik za to mohl skromný rozpočet. Příznivci Stephena Kinga filmu občas vyčítají osekání psychologické a sociální roviny příběhu, nicméně tyto redukce bývají u adaptací knih běžné. U Carrie navíc nedochází k žádné devalvaci samotného zážitku.„Všichni nejsou špatní! Všechno není hřích!“
Aktuálně do kin dorazila omlazená verze Carrie s Chloë Moretz, která je remakem právě De Palmova filmu, nikoliv novou adaptací knihy. První ohlasy nikterak nadšené nejsou, takže se zdá, že téměř čtyřicet let starý film své kvalitativní prvenství udrží. Pokud vás v jakémkoliv případě téma zaujalo, doporučuji přečíst si knihu, která se navzdory své krátkosti řadí k tomu nejlepšímu, co kdy Stephen King napsal. Na druhou stranu, neposkvrněnost knihou možná přispěje k lepšímu filmovému zážitku - a Carrie za vidění rozhodně stojí.
