Snímek Jordana Vogt-Robertse je příběhem tří kamarádů, překračujících hranici dětství. Zachutná vám hořkosladká směs letních vzpomínek, prvních doušků svobody, prvních lásek, ale i prvních těžkých zkoušek?
Joe Toy (
Nick Robinson) je jako většina šestnáctiletých kluků - balancuje na hranici mezi dětskou naivitou a poslušností, a počínající pubertální vzpourou a touhou po nezávislosti. Na protest proti svému otci Frankovi (
Nick Offerman), který je na Joeovu výchovu sám a patřičně se ho snaží držet na uzdě, se rozhodne utéct do lesů.
Tam se se svým nejlepším přítelem Patrickem (
Gabriel Basso) a podivínem Biaggiem (
Moises Arias) snaží dokázat okolnímu světu - ale především sám sobě - svou soběstačnost a nezávislost tím, že vybuduje vlastní dům. Partu kamarádů čeká nejen spousta dobrodružství, náhle nabyté svobody a řada výsad, doposud vyhrazených dospělým, ale i řada nelehkých zkoušek a "iniciačních rituálů".
Ustojí každodenní starost o obživu, náhlé odloučení od rodičů a riziko outdoor verze ponorkové nemoci? Jak se vyrovnají se skutečností, že existují momenty, kdy jde i chlapské přátelství stranou? Tyto otázky nenapadnou v euforických začátcích "života v divočině" ani jednoho z hrdinů.
A zatímco si chlapci užívají začátek něčeho, co se jim zatím stále ještě zdá jako skvělé a snadné dobrodružství bez následků, zatímco pro ně neexistuje v lese čas, budoucnost, ani svět za hranicemi lesa (s výjimkou svébytných výprav "na lov"), jejich rodiče, kteří by spolu za normálních okolností stěží prohodili pár slov, se musí chtě nechtě v rámci pátrání po svých ratolestech spojit.
A co by to bylo za příběh o dospívání, kdyby v něm chyběla láska...
Příběhy, popisující vstup adolescentů do světa dospělých - ať už jde o opatrné našlapování, nebo kamikaze se podobající let střemhlav - se u jistého okruhu publika vždy těšily nemalé oblibě. Subžánr "coming-of-age" zahrnuje překvapivě široké spektrum filmů a dá se pod něj zařadit ponurá a snová
Smrt panen, hororové
To či
Stůj při mně nebo relativně čerství
Útěk do divočiny a
Mud.
The Kings of Summer z jejich řady kvalitativně nevybočují ani nahoru, ani dolů.
Tempo ubíhá relativně svižně, hudba, jejíž velkolepě pojatý záběr sahá od rytmických instrumentálek přes country až po emotivní kytarovky či hip-hop, ve všech scénách perfektně sedí a záběry na přírodu, která trojici hrdinů a jejich DYI dům obklopuje, jsou sympaticky nepřikrášlené, nekýčovité, a neslouží ke zbytečnému vyplňování hluchých míst.
Ta vlastně
Kings of Summer téměř postrádá, přesto se najde pár prvků, kterými mohli filmaři s klidným svědomím šetřit. Patří mezi ně především příliš mnoho zpomalených záběrů - a to zejména těch v matrixovském bullet-time stylu, které do filmu absolutně nezapadají. Snímek by zajisté měl své kouzlo i bez leckdy křečovitě působících "vtipných" -a jindy zase zbytečně patetických - dialogů a prvoplánových vtipů.
Dohromady ale rozhodně nelze filmu nic vytknout. Na nic si nehraje, je zkrátka nostalgickým pohledem do let, která jsou pro každého kouzelná i těžká zároveň. Je vážný i komický, nostalgický i ironický. Pokud mu dáte šanci a budete patřičně tolerantní, máte naději, že vás příjemně zahřeje v kterémkoliv ročním období.
Oficiální trailer filmu The Kings of Summer