Násilné scény bychom mohli nalézt již v prvním a němém westernu Velká železniční loupež zobrazující zločince, kterak oloupí poštovní vůz a následnou divokou přestřelku mezi bandity a občany města. Klasické Griffithovy němé velkofilmy Zrození národa a Intolerance obsahují významnou měrou rovněž násilné scény, ať již to je zobrazení konfliktů při válce jihu proti severu nebo masakr z Bartolomějské noci v jedné z kapitol v Intoleranci. Násilné scény obsahuje rovněž jeden z nejcitovanějších snímků kinematografie vůbec, slavný Eisensteinův Křižník Potěmkin. Asi každému se pří zmínce o něm vybaví slavná a strhující scéna z Oděského schodiště, kočárek jedoucí ze schodů či detail prostřeleného oka a krve se z něho řinoucí. Násilí najdeme kromě westernů, válečných filmů a hororů především v gangsterských filmech. Byl to právě Malý Caesar, který zahájil celou řadu kriminálních filmů obsahujících násilné scény a který vyburcoval tehdejší cenzuru k činnosti. Kupodivu to ale nebylo samotné násilí, které leželo cenzorům v žaludku, nýbrž fakt, že hrdinou byl gangster. Tento konflikt mezi cenzurou a filmaři vystupňoval slavný americký "renesanční muž" Howard Hughes se Zjizvenou tváří.
Cenzura tehdy zakázala Hughesovi film v režii Howarda Hawkse natočit právě proto, že hlavní postavou byl gangster. Hughes si ale tenkrát se zákazy cenzury příliš hlavu nelámal a s nepatrnými úpravami a uměle přilepeným podtitulem "Hanba národa" vznikla klasická gangsterka, která spolu s Malým Caesarem a Veřejným nepřítelem patří k nejslavnějším pilířům kriminálního a gangsterského žánru. Brzy však začal platit tzv. Haysův kodex, který předepisoval, co se smí a nesmí na plátně ukázat a který kromě nahoty, vášnivých polibků a svlékacích scén zakazoval také přehnanou brutalitu.Nutno ještě doplnit, že násilí cenzorům nikdy neleželo v žaludku tolik jako například nahota a sex. Je to paradoxní, ale cenzoři se vždy snažil ochránit mládež tím, že se nesměly zobrazovat scény "morálně závadné", které ale většinou souvisely spíše se sexem a nahotou než s násilím. Jednoduše řečeno, přinejmenším v americké kinematografii, ale pochopitelně obecně platilo a v zásadě to platí dodnes: sex ve filmu ne, násilí ve filmu - proč ne?
Filmem, který vzbudil pozornost svými násilnými scénami, byla klasické gangsterka Bonnie a Clyde kvůli mimořádně brutální a ve zpomalených záběrech natočené likvidaci ústřední dvojice. Paradoxní a pobuřující na tom byl i fakt, že ústřední dvojice zločinců byla ve filmu zpodobněna v mnohem sympatičtějším světle než představitelé zákona. To vzbudilo stejnou pozornost jako samotný krvavý balet v dešti kulek v závěru filmu.
Termín "krvavý balet" jsem zde nezmínil náhodou, neboť byl zmiňován se jménem Sama Peckinpaha, který patřil na přelomu šedesátých a v sedmdesátých letech k režisérovi nejčastěji spojovaným s násilím a brutalitou. Peckinpah ve svých filmech jako jsou Divoká banda, Strašáci či Útěk používal násilí a brutalitu k větší realističnosti. Zároveň scény přestřelek natáčel jako choreograficky detailně propracované akty násilí, čímž inspiroval mnohem později například honkongského tvůrce Johna Woo a mnoho dalších režisérů, především akčních filmů.Dalším tvůrcem, který významně k tomuto tématu promluvil, byl Stanley Kubrick a především jeho Mechanický pomeranč. Mnozí Kubricka podezřívali z bažení po efektu, z estetizace násilí a po mnoha letech je Mechanický pomeranč kromě své výjimečné kvality typickým pesimistickým komentářem k fenoménu násilí i své době. Kubrick v něm v zásadě řekl jen to, že násilí patří k lidské podstatě stejně jako například vzduch, který dýcháme. Podobně jako Peckinpahovi bylo i Kubrickovi jasné, že člověk je především zvíře s pudovými instinkty, které se snaží držet na uzdě (i falešná) morálka, kterou mu předepisuje společnost a její zákony, kterými se musí řídit.
Mnoho filmů z té doby se větší či menší měrou zaobíralo a vyslovovalo k fenoménu násilí a slušelo by zde uvést minimálně ještě takové snímky, jako jsou Drsný Harry, Francouzská spojka, Kmotr, Vymítač ďábla, Malý velký muž, Macbeth, Přání smrti, Serpico, Špinavé ulice a Taxikář. Filmy různých tvůrců i žánrů, které ale mají společné to, že v nich jsou významnou měrou obsaženy realisticky ztvárněné a diskuzi vzbuzující násilné scény, které dodnes udivují svojí syrovostí a poctivostí, s jakou se snažily v divákovi vyvolat nějakou reakci a emoci.
Vedle zmíněného trendu realističnosti a syrovosti zmíněné v předchozích odstavcích tu byla jako protipól vždy ta část kinematografie, která násilí zpodobovala jako svým způsobem neškodnou a zábavnou hru. Ať to byly dobrodružné filmy o Tarzanovi z třicátých let, fackovací komedie s dvojkou Bud Spencer a Terence Hill, kreslené seriály s Tomem a Jerrym, mayovky s postavou Vinnetoua a nebo například u našich "západních" sousedů filmy s nehroženou postavou agenta 007 s povolením zabíjet či filmy jako Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy a jeho pokračování.Ke zkreslení vlastní podstaty násilí a především toho, že násilí provází fyzická bolest a utrpení, významnou měrou přispěla také televize. Na jedné straně k nám z televizních obrazovek denodenně míří přímo záplava násilí probíhající doslova v přímém přenosu skrze zpravodajské kanály, na straně druhé televize nabízí neškodnou formou podané násilí ať už v televizních filmech a seriálech či akčních filmech všech možných kategorií, úrovní a kvalit.
Samozřejmě k tomu významnou měrou přispěl v osmdesátých letech i fenomén videa a později DVD. Jistě každý z nás viděl celou řadu akčních filmů se všemi těmi Stallony, Schwarzeneggery, Eastwoody, Van Dammy, Seagaly a mnoha a mnoha dalšími, které si pamatujeme ze svého dětství. V nich se protivníci kosí po desítkách, hlavní hrdinové vždy zázračně přežijí, zlikvidují všechny padouchy, zachrání nevinné oběti a tak dále a tak podobně. Všechny tyto snímky mají společné to, že násilí v nich zobrazené nemá vzbuzovat v divácích odpor a nechuť, ale emoce právě opačné. Podobně jako videohry či drogy mají tyto filmy vyvolat v jejich přijímatelích chuť na další porce a další dávky opojného a neškodného násilí, výbuchů a akce. Nebudu to ale soudit a psát, zda to je špatné, či dobré. Každému, co jeho jest.
Násilí patří k životu stejně, jako patří k filmu. Není pochyb o tom, že násilí provází člověka od nepaměti a ve filmu mu patří opravdu čestné místo, ať už jako prostředek lidské sebereflexe a kritika společnosti nebo jako prostředek zábavy a odreagování se. Mnoho debat se vedlo o zpodobňování násilí například po uvedení dvou asi nejvýznamnějších filmů zabývajících se tímto tématem v devadesátých letech významně spjatých se jménem Quentina Tarantina, kterými byli Takoví normální zabijáci a Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Oběma snímkům byla vytýkána především velká míra brutality a taky fakt, že v prvním případě násilí glorifikuje, v druhém že ho ukazuje, paradoxně a ironicky, až příliš "nenásilně". Tarantino vedle sebe postavil na stejnou úroveň násilí i humor, čímž dovedl zobrazování násilí ad absurdum. A v podstatě se vysmál všem, kteří mají ve zvyku obviňovat právě film z rostoucí brutality a násilí ve společnosti. Je to absurdní. Jak věděli už Peckinpah nebo Kubrick, násilí je na rozdíl od lidských soudů a mínění věčné a my se jím budeme ve filmech ještě dlouho bavit, smát se mu nebo se jím necháme fascinovat a unášet dál a dál a stále a znovu.
