
Násilí najdeme kromě westernů, válečných filmů a hororů především v gangsterských filmech. Byl to právě Malý Caesar, který zahájil celou řadu kriminálních filmů obsahujících násilné scény a který vyburcoval tehdejší cenzuru k činnosti. Kupodivu to ale nebylo samotné násilí, které leželo cenzorům v žaludku, nýbrž fakt, že hrdinou byl gangster. Tento konflikt mezi cenzurou a filmaři vystupňoval slavný americký "renesanční muž" Howard Hughes se Zjizvenou tváří.

Nutno ještě doplnit, že násilí cenzorům nikdy neleželo v žaludku tolik jako například nahota a sex. Je to paradoxní, ale cenzoři se vždy snažil ochránit mládež tím, že se nesměly zobrazovat scény "morálně závadné", které ale většinou souvisely spíše se sexem a nahotou než s násilím. Jednoduše řečeno, přinejmenším v americké kinematografii, ale pochopitelně obecně platilo a v zásadě to platí dodnes: sex ve filmu ne, násilí ve filmu - proč ne?
Filmem, který vzbudil pozornost svými násilnými scénami, byla klasické gangsterka Bonnie a Clyde kvůli mimořádně brutální a ve zpomalených záběrech natočené likvidaci ústřední dvojice. Paradoxní a pobuřující na tom byl i fakt, že ústřední dvojice zločinců byla ve filmu zpodobněna v mnohem sympatičtějším světle než představitelé zákona. To vzbudilo stejnou pozornost jako samotný krvavý balet v dešti kulek v závěru filmu.

Dalším tvůrcem, který významně k tomuto tématu promluvil, byl Stanley Kubrick a především jeho Mechanický pomeranč. Mnozí Kubricka podezřívali z bažení po efektu, z estetizace násilí a po mnoha letech je Mechanický pomeranč kromě své výjimečné kvality typickým pesimistickým komentářem k fenoménu násilí i své době. Kubrick v něm v zásadě řekl jen to, že násilí patří k lidské podstatě stejně jako například vzduch, který dýcháme. Podobně jako Peckinpahovi bylo i Kubrickovi jasné, že člověk je především zvíře s pudovými instinkty, které se snaží držet na uzdě (i falešná) morálka, kterou mu předepisuje společnost a její zákony, kterými se musí řídit.
Mnoho filmů z té doby se větší či menší měrou zaobíralo a vyslovovalo k fenoménu násilí a slušelo by zde uvést minimálně ještě takové snímky, jako jsou Drsný Harry, Francouzská spojka, Kmotr, Vymítač ďábla, Malý velký muž, Macbeth, Přání smrti, Serpico, Špinavé ulice a Taxikář. Filmy různých tvůrců i žánrů, které ale mají společné to, že v nich jsou významnou měrou obsaženy realisticky ztvárněné a diskuzi vzbuzující násilné scény, které dodnes udivují svojí syrovostí a poctivostí, s jakou se snažily v divákovi vyvolat nějakou reakci a emoci.

Ke zkreslení vlastní podstaty násilí a především toho, že násilí provází fyzická bolest a utrpení, významnou měrou přispěla také televize. Na jedné straně k nám z televizních obrazovek denodenně míří přímo záplava násilí probíhající doslova v přímém přenosu skrze zpravodajské kanály, na straně druhé televize nabízí neškodnou formou podané násilí ať už v televizních filmech a seriálech či akčních filmech všech možných kategorií, úrovní a kvalit.
Samozřejmě k tomu významnou měrou přispěl v osmdesátých letech i fenomén videa a později DVD. Jistě každý z nás viděl celou řadu akčních filmů se všemi těmi Stallony, Schwarzeneggery, Eastwoody, Van Dammy, Seagaly a mnoha a mnoha dalšími, které si pamatujeme ze svého dětství. V nich se protivníci kosí po desítkách, hlavní hrdinové vždy zázračně přežijí, zlikvidují všechny padouchy, zachrání nevinné oběti a tak dále a tak podobně. Všechny tyto snímky mají společné to, že násilí v nich zobrazené nemá vzbuzovat v divácích odpor a nechuť, ale emoce právě opačné. Podobně jako videohry či drogy mají tyto filmy vyvolat v jejich přijímatelích chuť na další porce a další dávky opojného a neškodného násilí, výbuchů a akce. Nebudu to ale soudit a psát, zda to je špatné, či dobré. Každému, co jeho jest.

Oběma snímkům byla vytýkána především velká míra brutality a taky fakt, že v prvním případě násilí glorifikuje, v druhém že ho ukazuje, paradoxně a ironicky, až příliš "nenásilně". Tarantino vedle sebe postavil na stejnou úroveň násilí i humor, čímž dovedl zobrazování násilí ad absurdum. A v podstatě se vysmál všem, kteří mají ve zvyku obviňovat právě film z rostoucí brutality a násilí ve společnosti. Je to absurdní. Jak věděli už Peckinpah nebo Kubrick, násilí je na rozdíl od lidských soudů a mínění věčné a my se jím budeme ve filmech ještě dlouho bavit, smát se mu nebo se jím necháme fascinovat a unášet dál a dál a stále a znovu.