V roce 1971 vydal William Peter Blatty knížku s názvem Exorcista (někdy také Vymítač ďábla), kde zpracoval údajně skutečné události z roku 1949 o mladé dívce posedlé ďáblem a boji dvou knězů o její duši. Jelikož byla komerčně úspěšná, okamžitě se začalo uvažovat o její filmové adaptaci. Nabídku na režii postupně odmítali Arthur Penn, Peter Bogdanovich a John Boorman. Autor předlohy si nakonec prosadil tehdy čerstvého držitele Oscara Williama Friedkina, který se tak upsal nejsložitějšímu projektu kariéry.

Natáčení, které mělo původně trvat pětaosmdesát dní, začalo 14. srpna 1972 a nakonec se zastavilo až po dvou stech čtyřiadvaceti dnech. Trojnásobně byl překročen i rozpočet a ani konečné obsazení se nerodilo zrovna lehce. Několikrát byl na plac povolán kněz, aby všemu požehnal. V průběhu produkce zemřeli čtyři lidé (dokonce se traduje, že malá Linda Blair měla o smrti jednoho z nich noční můry již delší dobu předem), několik členů štábu bylo těžce zraněno a vůbec vše vypadalo, jako by bylo skutečně prokleté samotným ďáblem.

Oč je děj snímku jednodušší, o to víc je výsledek působivý. V centru dění je vlastně malá Regan, která žije ve Washingtonu se svou matkou - poměrně slavnou herečkou. Jednoho dne se u ní z ničeho nic začnou projevovat zvláštní příznaky jakési choroby. Děvče najednou mluví sprostě, levituje, má velkou sílu a vůbec se chová divně. Ač se lékaři snaží pomoci, seč jim síly stačí, situace se nelepší, ba naopak. Zoufalá matka se obrátí na kněze, který hluboce zděšen vyřkne tu nejhorší možnou diagnózu - posledlost ďáblem.

Proč je film z roku 1973 sugestivní a neméně děsivý i po čtyřiceti letech? Důvodů je hned několik. Friedkin k němu totiž přistoupil osobitě a vytvořil opravdu hutnou a fyzicky nepříjemnou atmosféru, která prakticky po celé dvě hodiny nepoleví. Vše navíc natočil těžko uchopitelným odosobněným stylem, který vypadá spíše jako reportáž o jedné lidské tragédii než jako hraný film.

K tomu samozřejmě přispívají i naprosto precizní herecké výkony, kterých režisér leckdy dosáhl hodně drsným způsobem. Maxi von Sydowovi prý vystřelil těsně u hlavy, aby vypadal nervózněji, Ellen Burstyn natáčel i poté, co omdlela, když narazila hlavou do zdi a Mercedes McCambridge, která mluvila démona, údajně donutil kvůli málo drsnému hlasu kouřit a znovu pít alkohol, což mělo za výsledek její obnovenou závislost, které už se nezbavila.

Kromě nich tu je samozřejmě i tehdy čtrnáctiletá Linda Blair v roli posedlé holčičky, která musela několik natáčecích dnů trávit jen v lehké noční košilce ve čtyřicetistupňových mrazech (kvůli důvěryhodnosti celého procesu vymítání), pro níž šlo o první a hned tak náročnou zkušenost s filmováním. Herečka je prý dodnes velmi citlivá na chlad a nikdy svůj debut nepřekonala a kariéru trávila povětšinou ve špatných hororech nebo akčních béčkách odehrávajících se v ženské věznici.

Vymítač ďábla ale není pouhý horor. Tvůrci se ve druhém plánu zamýšlí nad náboženstvím jako takovým, což je demonstrováno zejména tím, že otec Damian Karras (Jason Miller), jenž se o malou Reagan stará a provádí i klíčové vymítání, prochází těžkou krizí víry, neboť mu zemřela matka a on následkem toho začíná pochybovat. 

K velkému úspěchu filmu samozřejmě pomohly i naprosto dokonalá hudba méně známých skladatelů Jacka Nitzscheho a Hanse Wernera Henzeho, famózní práce se zvukem, inteligentní scénář a také to, že byl promítán s ratingem R, tudíž si Friedkin mohl dovolit několik drsných až explicitních scén (masturbace s krucifixem a dvanáctileté děvče žadonící: "vylízej mě" jsou i na dnešní dobu velmi silná káva.).

Světová premiéra filmu nakonec proběhla symbolicky 26. prosince 1973 a vyvolala obří vlnu negativních reakcí. Na prvních projekcích několik diváků omdlelo, údajně se mnozí pozvraceli, dostávali hysterické záchvaty, jeden návštěvník si dokonce při pádu na zem následkem omdlení zlomil čelist a studio posléze zažaloval (v tomto případě došlo k mimosoudnímu vyrovnání). Nespokojena s ním byla i početná křesťanská komunita, která organizovala mnoho protestů a žádala zpřísnění přístupnosti na kategorii X, což je v USA nejvyšší stupeň ratingu. 

Ve výsledku se pak film dočkal dvou Oscarů za zvuk a scénář a dalších osmi nominací a získal hned čtyři Zlaté Glóby za film, režii, scénář a jedno ocenění si odnesla i Linda Blair, kterou mimochodem o Oscara připravila pouze skutečnost, že ve stavu posedlosti byla nadabována, což Akademie zjistila až příliš pozdě, kdy už její nominaci nemohla zrušit, bylo však jasné, že Oscar z toho nebude. 

William Friedkin se v roce 2000 k jednomu ze svých nejslavnějších děl vrátil a uvedl do kin o deset minut delší "verzi, kterou jste nikdy neviděli", jež tedy vyjma efektního "spiderwalku" neobsahuje žádné zásadní scény navíc, ale pouze prohlubuje některé momenty a charaktery. Na působivosti snímku se ale nezměnilo vůbec nic.

O tom, zda je Vymítač ďábla "nejděsivější film všech dob", jak se mnohde uvádí, můžeme polemizovat. Pravdou ovšem zůstává, že jeho sledování je i dnes velmi intenzivním zážitkem, které slabým povahám může způsobit několik bezesných nocí. Když si navíc uvědomíme, že jeho dopad na žánr byl markantní a v dalších letech se objevovalo a stále objevuje několik epigonů a přímých pokračování / prequelů, které mu ale většinou nesahají ani po kotníky (jednou z výjimek budiž třeba aktuální V zajetí démonů, které je jeho přiznanou poctou), nezbývá než uznale pokynout a znovu si ho připomenout , třeba i s dostupným výtečným a neobvykle pojatým komentářem režiséra.   

Originální trailer filmu Vymítač ďábla / The Exorcist