Klíčem k uchopení celé té „špatnosti“ je společnost The Asylum. Cosi, co na konci devadesátých let vzniklo kdesi v garáži, se momentálně docela slušně živí na tzv. mockbusterech. Mockbuster je prakticky parazit slavnějších blockbusterů nebo čehokoliv, co má nějaký komerční potenciál. Jízdní řád The Asylum je pořád stejný. Jakmile se blíží premiéra nějakého velkého hitu, The Asylum si příhodně upraví název a synopsi, do studia naláká laciné herce, přidá nedotažené triky a všechno pošle na cédéčko – doufajíc, že si to zmatený divák nakonec třeba vážně koupí. Pro představu tak vznikly takové skvosty, jako je letošní Atlantic Rim (Pacific Rim), Bikini Spring Break (Spring Breakers) nebo Jack the Giant Killer (Jack the Giant Slayer).
Občas udělá The Asylum výjimku a vypustí i nějakou svou produkci. Před Sharknadem to byl třeba klenot Mega Shark vs Giant Octopus. Studiu se dobře pracuje se stanicemi podobného ražení jako je právě SyFy. Jejímu vzorovému divákovi je v průměru padesát dva let a věci jako mega žralok bojující s podobně velkou chobotnicí prostě táhnou. A kam do toho všeho spadá Sharknado?
Kdo čekal, jak lehké bude film rozcupovat, tak není. Sharknado je dílem zvláštní náhody a absence logiky, kdy obří hurikán a následně i série tornád zavleče do přelidněného Los Angeles nekonečné množství hladových žraloků. Žraloci létají vzduchem, přebývají v bazénech, kanálech a vlastně i tam, kde žádná voda ani není. Sharknado zasáhne i bývalého vrcholového surfaře, který se v doprovodu spoře oděné servírky, přítele a táty Kevina ze Sám doma vydá zachránit svou bývalou manželku a po městě roztroušené ratolesti.
Různorodá skupinka si tak razí cestu po městě plném žraloků, občas nějakého zabije barovou stoličkou a do toho řeší existenční otázky. Třeba jestli škody uhradí pojišťovna, dopravní zácpu a podivně tvarované jizvy. Při policejní honičce se vlastně docela dobře baví a občas zapomenou i na to, že se jim pod podvozkem prohání obří mořský predátor. Ústřední postava je samozřejmě kovaný hrdina, který má sice zachránit vlastní potomstvo, ale v přestávce stihne osvobodit celý školní autobus.
Sharknado je i notným oživením pro dávno padlé celebrity, mezi které se směle může zařadit Ian Ziering coby Steve z Beverly Hills, 90210. Do nebe plného béčkových až céčkových hvězd by se ráda vrátila i Tara Reid nebo právě John Heard, což se jim po nečekaném úspěchu filmu možná vážně podaří. Půvabně ploché postavy zápasí i s mizerným osvícením a kamerou, u které jde jen stěží odhadnout, co vlastně měla původně zabírat. Co se nějaké CGI grafiky týče, ani o ní nemůže být řeč.
Čekat od Sharknada logiku je jako chtít od Tary Reid víc než jednu hereckou polohu. Sharknado je opravdu špatné – od cheesy hlášek po nepřesvědčivé filety ze žraloka bezvládně vířící v tornádu. Jenže jeho hloupost opisuje kruh a člověka nutí k zamyšlení, jestli už se tím nevrací do bodu, kdy lze mluvit o něčem, jako je umění. Béčko nemůže brát nikdo přehnaně vážně a vždycky alespoň v jednom bodě sklouzne do momentu žánrového stereotypu nebo alespoň vlastního - vědomého - zesměšnění. Sharknado ne. To si totiž přes veškerou absurdnost dokáže udržet vážnou tvář. A možná to je to, co člověka baví a kdy se ze Sharknada stává v americké domácnosti rodinný televizní večer. Protože kde jinde skolíte žraloka motorovou pilou? P. S. Repríza SyFy si na sledovanosti připsala ještě o půl milionu diváků víc. The Asylum spěšně oznámilo sequel, ve kterém by měli žraloci vzít útokem celý New York. Tara Reid prý chybět nebude.
