Pátá filmová adaptace jedné z nejznámějších amerických novel se jeví jako značně sporná. Někteří diváci budou tento film oslavovat a někteří za ty samé věci zavrhovat. Vnímání nového Gatsbyho bude, víc než u jakéhokoli jiného filmu poslední doby, záležet především na filmovém vkusu diváka a jeho vztahu ke Claytonovu ztvárnění Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho s Robertem Redfordem a Miou Farrow. Jedni budou Luhrmannovu adaptaci oceňovat jako opulentní spektákl, strhující filmovou podívanou (především ve 3D verzi) s množstvím oslňujících kostýmů, kulis a velkolepých tanečních i hudebních čísel. Druzí budou z kina odcházet s tušením nevyhnutelné kocoviny po prohýřené noci, na jejímž konci po bujarém veselí narůstá pocit, že tentokrát už to možná zašlo příliš daleko. Velký Gatsby Baze Luhrmanna působí totiž spíš jako doslovný remake zmiňované verze Jacka Claytona než inovativní adaptace literární předlohy. Některé scény jsou takřka totožné a navíc v téměř stejném sledu. Luhrmannův Gatsby se od Claytonova pojetí výrazněji liší snad jen tím, že je celý příběh rámovaný retrospektivním vyprávěním Nicka Carrawaye (Tobey Maguire). Samozřejmě původní text není příliš rozsáhlý a těžko hledat nové situace či dějové linie, které nebyly v předchozí verzi použité. Na druhou stranu Luhrmann už jednou dokázal, že je schopným adaptátorem. Jeho Romeo a Julie je zdařilou ukázkou přenosu beletrie do filmu. Místo jednoduchého převyprávění děje v pohyblivých obrazech zvolil metodu aktualizace, v níž přenesl příběh na jiné místo a do jiného času. Ze znepřátelených šlechtických rodů se staly konkurenční gangy a renesanční Verona se proměnila v současnou velkoměstskou džungli. Ve Velkém Gatsbym by se k tématům deziluze, výstřednosti, bezohlednosti a sociální nerovnosti, která Fitzgerald ve své knize rozvíjí, dalo přistoupit obdobně osobitým způsobem. Někdo by mohl namítnout, že aktualizace spočívá právě v přebujelé a křiklavé formě filmové řeči. Neudržitelný a excentrický způsob, jímž žijí postavy Fitzgeraldova románu, koresponduje s Luhrmannovým pojetím, kterým tematizuje postupy současného Hollywoodu. Bohužel oficiální anotace distributora: "Luhrmann nabízí svoji vlastní vizuální interpretaci klasického příběhu a oživuje děj příběhu dosud nevídaným způsobem," naznačuje, že tomu tak spíše není. Režisér jednoduše natočil snímek, který se s největší pravděpodobností stane kasovním trhákem a získá přinejmenším několik nominací na Oscara. O Velkého Gatsbyho samotného už tolik nejde. Nicméně i v případě, že Luhrmannovým cílem nebylo nic jiného než oslňující podívaná, nezdá se, že by se mu to zcela podařilo. Klíčem k obrazové i zvukové stránce je "jazzový věk" bouřlivých dvacátých let v Americe. Jak říká vypravěč Nick, bylo to vybičované šílenství, opojný koktail alkoholu, drog a velmi uvolněné zábavy. V tom je Luhrmann soudržný. Velký Gatsby v jeho podání je digitální šílenství a omamný kaleidoskop. Bohužel na rozdíl od předlohy tu chybí ten temný spodní proud – únava z opilosti a nekončících večírků. Předtucha, že stávající způsob života je neudržitelný a to jak fyzicky, tak finančně. Situace, kdy se velké dějiny prolínají s těmi malými, individuálními. V nynějším pojetí je tato doba jen kulisa, pozlátko, za kterým už nic není. Ohromující vyprávění je při bližším pohledu vyprázdněné a falešné. Tento dojem ještě podtrhují obrazová klišé (digitální sníh a déšť, bílé záclony vlající v průvanu, Nickův deník, jehož písmena jsou psána přímo na plátno apod.). Dále také hektický střih, který v některých pasážích vytváří až stroboskopický efekt. Stylizace, která fungovala v Moulin Rouge, tady působí spíše jako manýra. Na druhou stranu se filmu nedá upřít dobře vyvážený rytmus. Lví podíl na tom má především hudba, která s jednotlivými obrazy výborně koresponduje. Například hned úvodní scénu s majákem, jehož zelené světlo symbolizuje Gatsbymu, že jeho cíl je dostupný a na dosah ruky, podkresluje v cyklech se stupňující hudební motiv, který dotváří atmosféru naděje. Vnímání soundtracku bude pravděpodobně stejně ambivalentní jako hodnocení celého snímku. Ne každému budou vyhovovat nové aranže klasických amerických hitů zlatých dvacátých let, rapové a hip-hopové předělávky swingové a jazzové hudby (Jay-Z), která jsou synonymem doby „roaring twenties“ a v neposlední řadě odvážně vrstvené hudební plochy. Další problém vyvstává s volbou představitelů hlavních rolí. Luhrmann zjevně volil takové typy herců podobající se těm, kteří ztvárnili dané postavy v Claytonově verzi. To svádí ke srovnávání, především pojetí Jaye Gatsbyho Robertem Redfordem a Leonardem DiCapriem, které se bude odehrávat spíše v rovině individuálních představ a oblíbenosti daných herců. Oba v roli excelují, přesto tvář tohoto téměř kaneovského magnáta bude nadále reprezentovat spíše Robert Redford. Jeho podoba je s ním spojená téměř čtyřicet let. A co víc, i přes Luhrmannovo gradované entrée Jaye Gatsbyho, DiCaprio nedostává šanci svou roli dál rozvíjet. To ostatně platí i pro ostatní herce: Tobey Maguire (Nick), Carey Mulligan (Daisy), Joel Edgerton (Tom), Elizabeth Debicki (Jordan) a Isla Fisher (Myrtle). Do jednoho podávají vynikající výkony a těžko je lze vinit z toho, že jejich postavy nevyznívají. Bohužel v Luhrmannově podání, které se zajímá pouze o zevnějšek, nemají šanci prolomit slupku svých postav, ukázat napětí a rozpolcenost, které jsou v nich usazené. Je to svým způsobem vlastně ztracený potenciál. Taková přehlídka talentovaných herců, kteří nedostanou šanci se projevit, přidat do role něco svého. Problematičnost této adaptace spočívá v tom, že jde pouze po povrchu. Diváky, kteří čekají velkolepou podívanou, budou zbytečně rozptylovat pokusy o komplexní dějovou linii. A ti, kteří se těšili na novou adaptaci Velkého Gatsbyho, zklame pompézní obal bez předpokládaného obsahu. Bazu Luhrmannovi by nakonec zjevně mnohem lépe svědčily remaky a muzikály než adaptace knih, v nichž stejně k formě hudebního filmu směřuje.

Český trailer filmu Velký Gatsby