Kladným hrdinům už asi definitivně odzvonilo i v animovaných filmech. V krátké době se do našich kin dostává druhý animák, jehož hlavním hrdinou je superzloduch. Po Já, padouch přichází Megamysl. Můžete to chápat jako pomyslný souboj studií Universal a DreamWorks. U mě osobně zvítězili první jmenovaní, kteří se dokázali vyhnout některým klišé. Ale postupně. Megamysl se nenarodil jako zlý. To jen rodiče, kteří ho poslali do světa na vesmírném vozítku, zvolili špatný směr. Malý synek totiž přistál přímo uprostřed věznice, kde se ho s radostí ujali všichni obyvatelé. To z vás pak nic dobrého vyrůst nemůže. A tak se modrý človíček s velkou hlavou stává velkým zločincem a bojuje se svou nemesis, hrdinným Metromanem. Toho se mu ale jednoho dne povede zničit a najednou ztrácí smysl svého bytí. Napadne ho tedy, že si svůj protějšek vytvoří sám, a to z toho největšího ňoumy, kterého potká. Titán, jak své dílo hrdě pojmenuje, se mu však vymkne z rukou a je nakonec mnohem větší zlosyn než sám jeho stvořitel. Co teď s tím? Srovnání s nedávným Já, padouch se přímo nabízí. Dalo by se to vyjádřit stručně: skoro ve všech ohledech prohrává modrý zloduch. Zatímco při Já, padouch se bude bavit celá rodina, tentokrát to tak úplně neplatí. Megamysl je víc cílený na dětského diváka, čemuž je podřízen i příběh. Paradoxně ale není tak hravý jako jeho konkurent. 3D není využito tak efektně, skutečný prostorový dojem získá divák jen v minimu scén, a to ještě jen na chvíli. Další složkou, kde film selhává, je příběh. Rozhodně není nezajímavý, ale našel jsem v něm pár logických lapsů, které můj dojem trošku narušily. Například to, proč když se Megamysl změní v jednu postavu, mu hlas zůstane, ale když se změní v další, má hlas její. Na můj vkus tvůrci také až příliš moralizují a zbytečně se pořád točí okolo proměny zlého v dobráka. Dětem to asi vadit nebude, dospělí budou možná malinko trpět. Určitě se tu ale najde dost vtipných momentů a hlavně poskok v podobě rybičky je nejlegračnější postavou celého filmu. Kde ale jednoznačně Megamysl konkurenci poráží, je soundtrack. Jak původní hudba Hanse Zimmera, tak i písně jsou vhodně zvoleny a dodávají filmu veselou až taneční atmosféru. Zatímco Já, padouch sázel na Bee Gees, v Megamyslovi zní Ozzy Osbourne, AC/DC, Elvis Presley nebo Michael Jackson. Zejména posledně jmenovaného si možná budete po odchodu z kina zpívat ještě několik hodin. Posledním bodem, kde Megamysl zaostává, ne však vinou tvůrců, je dabing. Uznávám, že Petr Rychlý má na animáky vhodný hlas a dokáže s ním poměrně kouzlit, sem mi ale nějak nezapadl. Možná se až příliš pitvoří. Nechápejte mě špatně, na dnešní poměry je dabing velmi solidní a ani hlasy nejsou špatně zvolené (dokonce nejsou ani oposlouchané), ale Jiří Lábus a spol. v Já, padouch měli větší šťávu a víc si to celé užili. Tady to nějak není slyšet. Od věci by určitě nebylo poslechnout si původní verzi, kde mluví Will Ferrell, Tina Fey nebo Brad Pitt. Megamysl není špatný animák a stále se nachází daleko nad průměrem a hodinka a půl strávená v jeho společnosti je hodně příjemná. Nebýt tolikrát zmiňovaného snímku Já, padouch, dal bych v hodnocení o bod víc. Přesto doporučuji.