Jackie Cogan (Brad Pitt) je nájemný vrah, kterého si akorát v době prezidentských voleb v roce 2008 povolala mafie v zastoupení kravaťáka Drivera (Richard Jenkins) do hurikánem zničeného New Orleansu. Někdo tu totiž přepadl místní černou hernu, navíc už podruhé. Podezření padá na správce herny Markieho (Ray Liotta). I když Jackie brzo zjistí, že za tímhle kšeftem stojí někdo jiný, Markieho dny jsou sečteny. Protože pořádek musí být. Jackie je navzdory drsnému povolání tak trochu citlivka a nerad do práce tahá emoce. Na vraždu jednoho chlápka, který ho zná, si proto nechá přivolat kámoše od řemesla Mickeyho (James Gandolfini). Jenže ten má svůj kariérní zenit dávno za sebou a od rána se akorát tak ožírá a shání děvky. Jackiemu nezbývá než si všechno zařídit sám... Upřímné doznání úvodem - když jsem předchozí (kritikou vesměs chválený) film Andrewa Dominika viděl v rámci Febiofestu před léty v kině, trpěl jsem jako zvíře. Absenci příběhu jsem u dvouapůlhodinové stopáže prostě nerozdýchal, byť zejména po vizuální stránce šlo o výjimečnou záležitost. Osobitý scénárista a režisér se mainstreamovému publiku rozhodně nepodbízí, a to se taky jeho snímkům širokým obloukem vyhýbá, i když je z plakátu láká sám Brad Pitt. S Killing Them Softly to z mého pohledu vypadalo slibněji než posledně: stopáž je tentokrát rozumně střídmá a neo-noirová žánrová nálepka víc než lákavá. Jenže Andrew Dominik vstupuje na půdu, kde jsou víc než doma velikáni Quentin Tarantino nebo Martin Scorsese. A budeme-li je brát jako bernou minci, nezaslouží si KTS v hodnocení víc než tu šestku. Hlavní problém shledávám v zápletce, která je tak prostá, že by jiným tvůrcům vystačila zhruba na dvacet minut filmu. Většinu stopáže pak jen sledujeme lidi, co spolu mluví. A mluví. A mluví. A často ty řeči ani nejsou k věci. Možná se takhle spolu lidi baví ve skutečnosti, ale já chci film, ne sociologický dokument. Obsazení Raye Liotty dává vzpomenout na Mafiány, ale k zlosti si akorát uvědomíte, kolik energie a dravosti v Scorseseho filmu bylo, zatímco tady se jede stěží na půl plynu. Myšlenka "překladu" sedmdesátkové knižní předlohy do doby ekonomické krize a dokumentování úpadku celé americké společnosti na úpadku mafiánů není bez zajímavosti, na druhou stranu když to děláte tak okatě skrz neustále zapnutou televizi, kde se střidají projevy politiků, nečekejte body za sofistikovanost. Tenhle nápad se podaří efektně zúročit až v úplném závěru, který ve vás může přeci jen rezonovat. Co ale snímku vytýkat rozhodně nelze je samozřejmě herecké obsazení - jak Pitt, tak Gandolfini předvádějí špičkové výkony, byť se nemůžu zbavit dojmu, že jejich postavy nijak zvlášť zajímavě napsané nejsou. Větší míra stylizace by se určitě snesla a mohla by film trošku oživit - byť by to šlo proti autorskému záměru, který se v zachycení šedi reality vyžívá. Na závěr jedna perlička - Killing Them Softly patří k těm několika málo filmům, které vybraní američtí diváci v průzkumu spokojenosti firmy CinemaScore naprosto ztrhali: jen málokterý film totiž dostane na stupnici A+ až F známku nejhorší. A už i céčko je považováno za průšvih a znamená většinou nízkou šanci filmu na nějaký delší distribuční život (průzkum se pořádá v pětadvaceti městech v den premiéry). Přehled všech osmi filmů, které získaly hodnocení F najdete zde. Ale to zmiňuji opravdu jen pro zajímavost, Dominikův film za zhlédnutí přeci jen stojí.

Originální trailer filmu Killing Them Softly