Jak píše J. R. R. Tolkien, hobiti jsou "malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet. když se hřmotně blíží taková velká neohrabaná postava jako vy a já a dupe při tom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko. Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou obuv, protože jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách (jenže na hlavách je kudrnatá); mají dlouhé obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který mívají dvakrát denně, když se jim to podaří)." Špičaté elfovské uši už jsou jenom třešničkou na dortu, která ve filmu zdůrazňuje jejich odlišnost od lidí. Hlavní otázka ale je - kdo tedy vlastně hobiti jsou? Odkud pocházejí? Tolkienovy knihy jsou v tomhle ohledu velmi skoupé na slovo. Zatímco v Silmarillionu se dočtete velmi podrobně o historii a vzniku elfů, lidí i trpaslíků, kde se vzali hobiti, už žádná z knih konkrétně neříká. Víme jen to, že pocházejí z lidí. Velmi pravděpodobně se prostě kdysi jedna lidská skupina oddělila od ostatních a uchýlila se do ústraní a za staletí se její biologické rysy vyvinuly až do hobití podoby. Možná na tom měla zásluhu i nějaká vyšší moc, protože biologické změny hobitů jsou příliš velké na to, aby proběhly za dobu několika generací. Ovšem to se můžeme jen dohadovat. Jediné, co se dozvíme z různých dodatků a poznámek, které obsahují trilogie Pán prstenů, Silmarillion a Nedokončené příběhy, je přibližná historie hobitích nárůdků během třetího věku a jejich příchod do Kraje a jeho osidlování. Původní hobiti přebývali v údolích řeky Anduiny mezi Mlžnými horami a Temným hvozdem. Byli přizpůsobeni životu u vody - kopali si nory u břehu a věnovali se rybaření. A právě to mělo svoji důležitou úlohu - díky úzkému styku s řekou se jednomu z hobitů dostal do rukou Prsten moci. Déagol spolu se Sméagolem pocházeli z říčního lidu a žili nedaleko od míst, kde byl Isildur přepaden a po té, co ho Prsten zradil a sklouzl mu ruky, také skřety usmrcen. Prsten tak dlouhé roky vězel v bahnech Anduiny, až ho objevili zástupci tohoto drobného národa. Už dlouho předtím ale hobiti začali ze svých domovů odcházet. Zlo sílící v blízkém Temném hvozdu i za ním se stávalo příliš velkou hrozbou, a tak už tisíc let před nalezením prstenu se první hobiti od řeky vydali přes Mlžné hory nalézt nový domov. Na západě se rozprostíralo království Arnor, od jehož krále hobiti dostali povolení, aby se usídlili za řekou Brandyvínou, a tak byly položeny základy Kraje. Postupem času se do něj přestěhovali takřka všichni z hobitů a jejich původní bydliště na východě od hor zůstala opuštěná. V době, kdy se Frodo vydává na svou pouť, žijí hobiti v Kraji už takřka přesně čtrnáct set let. Po událostech z Války o Prsten se ale hobiti počali vydávat i za hranice svých obvyklých území a usídlili se třeba v Rohanu a v Gondoru. Po staletí byli uzavřeným národem, který většina Středozemě nebrala vážně, ovšem to se navždycky změnilo. Hobití duch se ukázal být silnějším, než by si kdy kdo z velkých národů Středozemě pomyslel a dokázal všem, že s hobity se prostě musí počítat. Jejich schopnost radovat se z maličkostí kontrastující s velkými událostmi ve světě a touhou po moci, která sžírala jedny z největších středozemských myslí, se stala klíčem k znovunastolení míru a dobra ve světě. A právě to je jedním z hlavních poselství Hobita a Pána prstenů - schopnost malého jedince nezkaženého sobeckostí a přílišnou ctižádostí zažehnout plamen, jenž odolá zlu a temnotě a podnítí dobro ve všech ostatních. (Úvodní výňatek je převzat z knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky vydané v roce 1978 nakladatelstvím Odeon.)