Ať se nám to líbí, nebo ne, tuzemská (a potažmo i slovenská) kinematografie je víceméně konvenční. Točí se sice poměrně dost filmů, ale jen málo z nich se nějakým způsobem vymyká. Když se proto objeví něco netradičního, zaslouží to diváckou pozornost. A typickým příkladem je aktuálně slovenské drama Až do města Aš, které je dokonce za svou domovinu, v níž si premiéru odbylo již v polovině září, nominované na Oscara. Vypráví příběh mladé Dorotky, která čerstvě odmaturovala a ráda by se vrhla do dalšího života a studia. Těžké sociální podmínky její rodiny na východním Slovensku to však neumožňují a ona je tak nucena odjet za prací do Čech. Cílovou stanicí je město Aš, kde žije spousta jejích krajanek a krajanů a kde by měla mít slušnou práci. To se sice v začátcích daří a Dorotka se stává šičkou (nebo jak se jim říká) v továrně. Jednoho dne je ale nemilosrdně propuštěna a ocitá se bez prostředků na živobytí. Jedinou spásou se ukazuje být prodej sebe sama obstarožním německým turistům, kteří rozhodně nemají hluboko do kapsy. K tomu je ale potřeba velké mravní odhodlání a vnitřní boj s předsudky. Až do města Aš je velmi těžko uchopitelný a hodnotitelný film, který na každého zapůsobí úplně jinak. Debutující Iveta Grófová se nijak netají tím, že původně chtěla točit dokument, jenomže se jí nepodařilo najít žádnou reálnou dívku, která by byla ochotná stát se jeho hrdinkou. Proto upravila scénář a rozhodla se pro hraný film. Ten ale obsadila neherci a vlastně tak vytvořila takovou iluzi pseudodokumentu a to rozhodně není na škodu. Navíc propojila některé scény i animacemi, což dodává výsledku zvláštní kouzlo a dokresluje rozpolcené pocity hlavní postavy. Velice sugestivně působí i citlivé, ale naprosto přesné použití ruční kamery, díky níž se dostáváme charakterům hodně pod kůži a všechno tak působí ještě o fous uvěřitelněji. Co se ale autorce povedlo úplně nejvíc, je zachycení atmosféry a vykreslení prostředí v Aši. Skoro po celou dobu se na diváka valí těžká deprese a bezvýchodnost, z které místy až mrazí. Nejzápadnější cíp Čech je zobrazen jako místo, kam se stahují ty nejhorší existence a kde slušný člověk pomalu neexistuje. Po zhlédnutí snímku zkrátka budete rádi, že tu nebydlíte a ani v nejmenším nebudete mít chuť se sem v nejbližší době vydat na výlet. Ona zmiňovaná forma jakéhosi pseudodokumentu je nepochybně zajímavá, režisérce se ale dle mého názoru nepovedlo úplně dobře vybrat hlavní představitelku. Dorota Billá sice splňuje požadavky na životem a velkým světem neotřelou a trošku naivní slečnu na výbornou, na druhou stranu ale není moc výrazná a chybí jí potřebné charisma. Místy je lehce toporná a je vidět, že jí chybí nějaká průprava. Nemohu se zbavit dojmu, že v tomto případě by byla asi lepší nějaká začínající herečka, která alespoň minimálně dokáže svou postavu "procítit". To její kolegyně Silvia Halušicová je mnohem živelnější a zapamatovatelnější. Částečně je to také vinou scénáře, který příliš nepracuje s motivací postav. Je sice pravda, že Dorotka nemá moc na výběr a začne se prodávat, je ale nutné si uvědomit, že jí pistoli u hlavy nikdo nedrží a k ničemu jí nenutí. Postupem času se vám tak stane, že přestanete rozumět tomu, proč raději nezvolí jistotu v podobě života s postarším Němcem než se dál někomu nabízet. Ani dialogy nejsou tím, co by úplně strhlo a někdy jim chybí svěžest a tempo. Délka, která nedosahuje ani hodiny a půl, se pak tím pádem subjektivně jeví jako dvojnásobná. A to nikdy není dobře. Až do města Aš je hodně zajímavý experiment, kterých u nás a na Slovensku zatím nikdy není dost. Zážitek z něj je hodně individuální, z toho důvodu berte číslici u hodnocení jen jako orientační. Tohle je přesně ten typ filmu, kterému můžete dát plné hodnocení, stejně jako naprosto odpadové. Ač já jsem zůstal na ryzím průměru, snímek jen a jen doporučuji, protože snaha o něco takového by se v našich podmínkách měla stále oceňovat a vidět by ji mělo co nejvíce lidí.

Český trailer filmu Až do města Aš