Aina je dívka, pro niž život ztratil smysl. Pokusila se ho ukončit, ale ani to se jí nepovedlo. Probudila se v blázinci. Nejprve se o žádnou nápravu snažit nechce a touží i nadále zemřít. Díky ostatním lidem, se kterými sdílí prostor, ale pochopí, že má proč žít. De Gales hus je přehlídka ultradivných charakterů a zjevů. A to nejen u pacientů (zkrachovalý psychiatr, který ostatním radí, jak nenápadně umřít; člověk, který se bojí čehokoli dotknout, aby se ničím nenakazil; žena, které prášky způsobovaly jedině vyrážku na obličeji), ale i u těch, kteří je měli léčit. Hlavní terapeut je alkoholik. Další navazuje osobní vztahy s pacienty. A tohle prostředí má někomu pomoci, aby byl schopen zapojit se do normálního života? Příběh o tom, jak si Aina rozmyslí, že chce umřít, je celý poněkud těžko uvěřitelný. Nejdřív se o to tolik snaží - proskočí výlohou, pak se zkouší udusit igelitovým pytlíkem, chodí si povídat se smrtí a nakonec přijme radu svého "kolegy blázna" a přestane jíst. Copak je vážně možné, aby všechno probíhalo tak jednoduše? Když někomu v podobném zařízení přijdou na to, že se stále snaží zabít (a ještě navíc už vydržel nejíst tak dlouho, že zhubl osm kilo), rozhodně ho nenechají jen tak se procházet venku. Ale v tomhle filmu nechávají všechny pacienty, ať už se pokusili o sebevraždu či ne, chodit po venku s možností se utopit nebo skočit ze srázu. Stejně tak pochybné praktiky terapeuta, když se Aině snaží dokázat, že vlastně chce žít, působí hodně zvláštně. V De Gales hus jsou tím nejlepším vedlejší postavy a jejich osudy. Samotný hlavní příběh Ainy (mimochodem sice milé, ale značně nevýrazné Ingrid Bolsø Berdal) tolik nezaujme, i ona je spíš protivná a působí, že sama neví, co se sebou. Ostatní jsou zajímaví a často svým černým humorem i pobaví. Možná nechtěně. Všechno je to taková trochu nedotažená sonda do léčebny (proti například českým Pravidlům lži vážně slabá), náhle nedokončená lovestory, pak zase černá komedie. Není vůbec jasné, co se autorka snažila sdělit nebo ukázat. Nemyslím, že přístup "My jsme blázni a nic jinýho nás nezajímá", je to nejpůsobivější, co se tady mohlo objevit.

Film je natočený podle stejnojmenné novely spisovatelky Karin Fossum. Hodně těží právě z osvědčených severských postupů - z toho, že vzhled lidí mnohokrát zaujme víc než jejich osud, z ponurého prostředí, beznadějného přístupu všech, nepochopení lékařů. Není dlouhý, nenudí, jen má divák stále pocit, jako by mu něco trochu chybělo. Jako by snad režisérka točila právě jen to, co sama někde četla, nikde doopravdy neviděla nebo se jí to vůbec nedotýkalo. A to je kvůli zvolenému tématu škoda. Poznámka: Film Nordkraft byl promítán v rámci festivalu Severský filmový podzim 2010.