Novinář Peter (Christopher Denham) se svou přítelkyní Lornou (Nicole Vicius) si plánují prorazit v oblasti dokumentárních filmů, když připravují snímek o tajemném kultu, který sídlí kdesi ve sklepě neznámého domu v Los Angeles. Vůdcem sekty je krásná Maggie (Brit Marling), která tvrdí, že přichází z budoucnosti, konkrétně z roku 2054, a připravuje svoje stoupence na blížící se občanskou válku. Maggie vypadá na jednu stranu křehce a nemocně, obzvlášť s kyslíkovou bombou neustále poblíž, na stranu druhou má svoje stádečko pevně pod kontrolou, disponuje darem výřečnosti a schopností manipulace a nesnese jakékoliv pokusy o podkopávání svého výsadního postavení. Prostě jakmile jí řeknete, že ta písnička, kterou vydává za hit z budoucnosti, jsou staří známí Cranberries, tak jste skončili. Jak se dá čekat, její charisma i krása budou mít negativní dopad na vztah našich dvou hrdinů, obzvlášť poté, co Peter bude muset obstát v testu, který mu jeho vůdkyně zadá. Víc už ale naznačovat nemohu, protože očekávání, kam se bude vyprávění stáčet dál, je jednou z předností snímku. Sound Of My Voice je na první pohled lacinou nezávislou produkcí, takže nečekejte žádnou velkou výpravu nebo nedejbože triky. Na cestování časem je pohlíženo jen jako na nepříliš pravděpodobnou možnost, do žádných detailů či ukázek se nezachází. Děj se nejčastěji odehrává buď ve sklepě sekty nebo v bytě ústředního páru. Neříkám, že i tak by se z filmu nedalo vykouzlit něco výtvarně osobitého, ale to zjevně nebyl záměr tvůrců. Jim jde především o vyprávění samotné, resp. vztah hlavních postav. Pod scénářem je vedle debutujícího režiséra podepsaná i představitelka Maggie Brit Marling. Ta mimochodem napsala scénář a hrála i v jiné výrazné loňské indie sci-fi Another Earth. Doufejme, že se s ní budeme v budoucnosti potkávat častěji, protože její talent je evidentní. Kdyby někdy chtěla založit nějaký kult, rád se do něj přihlásím. A možná sním i nějakou tu žížalu. Vyprávění je seriálově rozděleno na deset kapitol, označených čísly, které končí vždy nějakým cliffhangerem. Tento postup skvěle napomáhá zintenzivňování napětí a atmosféry. Snímek tak má na rozdíl od ostatních typických indie filmů pevnější tvar a jasnější tah na branku, byť jinak je tempo spíše rozvážné. Scénář jemně a zručně pracuje s náznaky, otevírá dveře různým interpretacím, nutí k soustředěnému sledování a přemýšlení. Problém z pohledu mnohých diváků tak může nastat v úplném závěru, který chytře (nebo vychytrale, případně srabácky - záleží na osobním postoji) nevysvětlí zdaleka všechno. Je na vás, jestli budete spokojeni, anebo se cítit podvedeni z více než otevřeného konce. Osobně mi tento přístup nevadil, na druhou stranu jsem s odstupem cítil, že to byla velmi opatrná a dost očekávatelná metoda, jak takový typ vyprávění uzavřít. Proto jsem se místo původně zvažované osmičky přiklonil ke konzervativnější sedmě. Ale je taky pravda, že příliš doslovný, navíc rádoby šokující závěr může někdy málem zničit celý film - viz minulý týden probíraná Červená světla. Sound Of My Voice je přes všechny výtky solidní indie kousek, který by všechny přátele inteligentně odvyprávěných filmů potěšit měl. To v dnešní době rozhodně není málo.

Originální trailer filmu Sound Of My Voice