V případě Selhání vyloučeno platí, že čím méně víte předem o vývoji děje, tím vyšší je šance, že vás Lumetův nenápadný film strhne, vcucne a na konci vyplivne bohatší o poznání, jak mistrovské dílo vám až dosud zůstalo utajeno. Abych tedy nenadělal více škody než užitku, jen ve stručnosti představím jeho výchozí situaci a několik důležitých aktérů. Stručně a trochu zjednodušeně řečeno: Počítač velitelství obrany Spojených států amerických chybně vyhodnotí záhadný objekt zachycený radarem a jako obranu proti domnělému útoku ze strany Sovětského svazu vyšle do Moskvy svůj bombardér. Chyba systému je krátce nato odhalena, ale piloti už zahájili misi, která může vést k rozpoutání třetí světové války. Generálové Black a Bodel (Dan O'Herlihy a Frank Overton) a prezident USA (Henry Fonda) se pokoušejí z řídicího centra všemi po ruce jsoucími prostředky katastrofu odvrátit. Civilní poradce pro jadernou obranu profesor Groeteschele (Walter Matthau) naopak v situaci vidí příležitost vypořádat se jednou provždy s komunistickou hrozbou. Uvěří Rusové, že nejde o vyhlášení války? Svody červeného tlačítka Film byl natočen v době, kdy kulminovala studená válka. Spojené státy americké a Sovětský svaz se navzájem držely v klinči neustálými závody ve zbrojení, a protože obě strany měly pochopitelně jen přibližné představy o vybavenosti nepřítele, sílící paranoia vyvolávala nevyhnutelné otázky, co přesně se stane, pokud se některá ze znesvářených velmocí neovládne a stiskne pověstné červené tlačítko. A především - kdo a podle čeho určí, že je třeba to udělat? Neblahý politický konflikt, známý jako kubánská nebo také karibská krize, v roce 1962 tyto obavy značně zkonkretizoval a vedl k preventivní instalaci přímé telefonní linky mezi Bílým domem a Kremlem. Představa prezidenta Spojených států, který rozmlouvá se svým ruským protějškem v hodině H, inspirovala desítky spisovatelů, dramatiků a filmařů k fabulacím, jak by k ní mohlo dojít a v co by mohla vyústit. Vycházejíce z literární předlohy, režisér Sidney Lumet a scenárista Walter Bernstein si jako spouštěč katastrofy zvolili chybu zdánlivě vševědoucího počítače. Spekulativní próza Eugena Burdicka a Harveyho Wheelera Fail-Safe vyšla v roce 1962, stejně jako dnes známější román Petera George Red Alert. Obě knihy rozvíjejí základní situaci nezamýšleného útoku USA na Sovětský svaz téměř shodným způsobem a obě byly ve stejné době zfilmovány (Red Alert jako Doktor Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu). Podoba obou příběhů byla tak nápadná, že Peter George autory Fail-Safeu zažaloval kvůli podezření z plagiátorství. Spor skončil mimosoudním vyrovnáním a filmových adaptací se nijak nedotkl, protože obě vznikaly souběžně v produkci studia Columbia Pictures, které dost dobře nemohlo zažalovat samo sebe. Aby se to nepletlo, třetí podobný film se ve stejné době natáčel i u konkurenčního Paramountu. Když se dva perou, Kubrick se směje Zkrátka to viselo ve vzduchu. Zřejmě jen tak se dá vysvětlit, že hned tři významní režiséři v roce 1963 natočili a v roce následujícím uvedli do kin tři filmy s totožným tématem, analogickou zápletkou a podobnými postavami. Stanley Kubrick v pomyslném rychlostním závodu těsně zvítězil a svého Doktora Divnolásku stačil představit světu koncem ledna 1964, dva týdny před premiérou Sedmi květnových dní Johna Frankenheimera. Záruku dřívější premiéry svého filmu si dokonce zajistil speciálním dodatkem smlouvy s Columbií, takže méně nákladné a pro studio druhořadé Selhání vyloučeno Sidneyho Lumeta dorazilo do kin s křížkem po funuse až v říjnu. Kubrick věděl, co dělá. Doktor Divnoláska sklidil všeobecné ovace a záviděníhodnou publicitu, prakticky okamžitě byl kanonizován a na čelných místech všemožných žebříčků nejlepších filmů všech dob se drží dodnes. Status první vlaštovky, která odvážně klovla do samotného nervového centra amerických ozbrojených sil, už mu nikdo neodpáře. Na další dva snímky se naopak rychle zapomnělo. Nemám v úmyslu pozici Kubrickovy travestie s Peterem Sellersem zpochybňovat. Myslím si ale, že Selhání vyloučeno je minimálně stejně dobrý a v některých ohledech dokonce lepší film. Doktor Divnoláska je skvělá černá groteska, ale právě se zvoleným žánrem souvisí i určitá odtažitost a únikovost filmu. Lidé, kteří drží v rukou budoucnost světa, jsou v něm načrtnutí hodně tlustými tahy jako karikatury hloupých, nekompetentních, zfanatizovaných či jinak nezpůsobilých idiotů. Jejich počínání proto sledujeme s blahosklonným odstupem škodolibého zevlouna, který se nachomýtl k zábavné hádce. Z filmu si odnášíme jeho rezignovaně nihilistické vyznění "k čertu s lidstvem, má, co si zasloužilo" a sami se mezi takto nahlížené lidstvo zásadně nepočítáme. Nic proti tomu, je to dodnes skvělá bezbolestná zábava a bezpochyby Kubrickův nejdiváčtější film. Selhání vyloučeno neobsahuje ani zrnko humoru, vstřícnému divákovi zato nabízí emocionálně silnější zážitek. Lumet jednotlivé charaktery nekádruje jako kladné a záporné na základě obvyklého klíče osobních politických preferencí (čemuž se zcela neubránil Frankenheimer ve zmíněných Sedmi květnových dnech) a nemá potřebu někoho karikovat. Každé postavě na plátně přiznal nárok na vlastní subjektivní pravdu, a každou proto bylo třeba realisticky zahrát a její pravdu obhájit. Chvála jemných nuancí V jeho očích nejsou piloti bombardéru hlupáci, protože plní hloupý rozkaz, ale lidé upřímně věřící ve správnost toho, k čemu byli vycvičeni. Fanatický antikomunista doktor Groeteschele bezpochyby není člověk, se kterým byste si vyrazili na dovolenou, ale není to ani žádný šílenec jako doktor Divnoláska. Je to zkrátka dlouholetý zákulisní politik, jehož okoralý pragmatismus už se jednoduše dávno nerýmuje s humanismem. V případě prezidenta Sidney Lumet nespoléhá jen na předsudečnou sympatii publika k chronickému představiteli kladných rolí Henrymu Fondovi. Nesází ani na samozřejmost úcty k prezidentskému úřadu. Bezejmenný prezident vzbuzuje důvěru a dojem muže na svém místě především svými činy. Pokorně a věcně přemýšlí, co se odehrává v ruských hlavách, a dobře si uvědomuje, jak snadno by se mohla situace zrcadlově obrátit. Do delikátního vyjednávání s Kremlem moudře neplete politiku (zda je kandidát republikánů, nebo demokratů, ostatně nehraje v tomto příběhu žádnou roli), zato do něj vkládá celou váhu své osobní odpovědnosti, slušnosti a mravních zásad. Sympatie si tedy získává především tím, že nekrčí rameny nad situací, kterou zavinil chybující počítač, neztrácí čas obviňováním těch, kteří přístroj poslechli, ale bez zbytečného řečnění věcně jedná ve snaze minimalizovat škody. Stupňující se úzkost z katastrofy, kterou se nedaří odvrátit, Lumet vytváří i dobře promyšleným a průběžně gradovaným snímáním klíčových aktérů a důležitých rekvizit (především telefonu) z expresivních úhlů. Rozhodnutí nepoužít ve filmu ani akord hudby přispívá k iluzi nepřikrášlované reality a mistrovský střih mezi čtyřmi prostředími, propojenými pouze telefonem, úspěšně navozuje dojem, že sledujeme děj v reálném čase jeho trvání. Na tuto poslední hodnotu se před dvanácti lety pokusil navázat televizní remake Neodvolatelná mise, jehož vznik inicioval fanoušek Lumetova filmu George Clooney. Solidně obsazený televizní film (vedle Richarda Dreyfusse v roli prezidenta se objevili mimo jiné Hank Azaria, Brian Dennehy nebo James Cromwell) inscenoval jako živý televizní přenos režisér Stephen Frears.

Originální trailer filmu Selhání vyloučeno