Za komunistického režimu se některé vrstvy obyvatelstva, zvláště mládež, ocitly v konfliktu s ním nikoli vinou aktivně projevovaných politických postojů, nýbrž pro vyznávaný nonkonformní životní styl vnímaný jako provokující, kvůli oblékání, úpravě vlasů a rovněž kvůli hudebnímu vkusu. Zpodobnil to například Petr Nikolaev ve filmech ... a bude hůř a Klub osamělých srdcí, nyní se téhož námětového okruhu dotkl debutující Richard Řeřicha autorským snímkem DONT STOP. Sugestivně napsaný, inscenovaný i odvyprávěný příběh zasazený do roku 1983 se vyznačuje věrohodným postižením "bezčasového" šediva, které tíživě doléhá na lidské osudy a proti němuž se mladí hrdinové až sebedestruktivně bouří. Režisér hrané pasáže, ať již postihují privátní rovinu, nebo se ukazují někdejší reálie (třeba překupníky obchodující i se západními gramofonovými deskami), velice přirozeně propojil s dokumentárními záběry oné doby, takže obraz Prahy odtud převzatý beze zbytku souzní s celkovým vizuálním pojednáním. Režisér se soustředí na osudy dvou kamarádů, bezprizorného pankáče Dejvida (Lukáš Reichl, opatřený vztyčeným "čírem" na vyholené hlavě, postihl temné běsy v Dejvidově nitru) a dosud váhajícího středoškoláka Mikiho (Patrik Děrgel zvládá především tápavost svého hrdiny, jenž se dočasně přikloní k protestu v zásadě nihilistickému), kteří se pokusí založit "tvrďáckou" kapelu, inspirovanou punkrockovou anglickou skupinou Clash. Hlomozící muzikanty, kteří zkoušejí ve vyprázdněné garáži a jejichž pokoutná vystoupení provázejí střety, postihne rozklad, když Dejvid odmítá její ohrožení, dané už ztrátou zkušební místnosti, jakkoli řešit. DONT STOP sice neskrývá rozporuplnost jednotlivých postav, které sice režimem pohrdají, ale jedinou aktivitou je hýčkaná vlastní vylučnost a vyloučení, když se stále zřetelněji uzavírají do svého ponurého subsvěta - Miki, jistě i díky studijním zájmům a citovému angažmá, se posléze odděluje od charismatického, ovšem také bezohledného asociála Dejvida, jenž ztrácí svou mravní integritu, když agresivně pohrdá vším a každým, kdo nesouzní s jeho stanovisky, koho tudíž považuje na méněcenného. Krvavý konflikt s naštvanými vesničany, vybuzenými neurvalými posměšky, ne-li ještě něčím horším, až k pronásledování, to jen dokládá. 
Jediný Miki je šířeji vylíčen v rodinném zázemí a s dalšími aktivitami (studium), protože u Dejvida je tento rys zmíněn jako okrajový a u dalších zcela chybí. Miki si přestává rozumět s rodiči, kteří - a zejména otec - odmítají jeho postoje jako nezodpovědné, až se rozhodne odejít z domova. Řeší, zda má opustit studia, která vnímá jako zbytečná, protože bláhově věří, že by se mohl prosadit jako hudebník. A musí si ujasnit, zda milostný vztah se spolužačkou, která se netají výhradami k "punkové" existenci, má pro něho nějaký smysl, nebo je pouhým povyražením jako v Dejvidově případě. 
Vyprávění rámuje umístění v současnosti, kdy se Mikimu čekajícímu v dopravní zácpě vybavují dávné prožitky. Několikrát jimi promžikly zřetelně vyslovené obavy, že v budoucích časech se vším smířeného zestárnutí budou hrdinové právě na tyto rozporuplné časy i skutky vzpomínat jako na vyvrcholení svého života. Tento verbálně akcentovaný motiv, který pracuje s povědomím dočasného vzdoru posléze stejně předurčeného k zániku, lze dokonce považovat za jakýsi středobod celé výpovědi. Dokonce je začleněna vize, kdy si k Mikimu do auta přisedá "dávný" Dejvid a oba nabudou někdejšího vzhledu - snad na znamení promarněných šancí, které uvízly v prázdné pózovitosti. A do značné míry smířlivý, jen zdánlivým protirežimním akcentem sycený obraz této minulosti může být diktován právě "očima vzpomínek". Vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu, nezbývá než vyslovit uznání.

Originální trailer filmu DONT STOP