César (Luis Tosar) pracuje jako recepční a údržbář v jednom starším barcelonském domě. Zdánlivě příjemná práce v sympatickém prostředí, kde vás nájemníci berou jako starého známého a svěří vám vedle opravy kapajícího kohoutku i své strasti a radosti. César ale šťastný rozhodně není. Nic ho nedokáže vytočit více než spokojeně vypadající lidé. Jako třeba tato každé ráno stejně usměvavá Clara (Marta Etura). Ale on si to s ní už vyřídí. Vždyť má přece klíče od všech bytů. Systematický teror může začít. Kdo od nového snímku jednoho z režisérů adrenalinových hororových lahůdek REC a Rec 2 Jaumeho Balaguera očekává podobnou šokující a nervy drásající divočinu, bude zklamán. Režisér si před napjatě očekávaným sólo natočeným čtvrtým dílem (za prequelovou trojku je zodpovědný jeho parťák Paco Plaza) střihnul černěhumorný a škodolibý thriller, který dokazuje šíři jeho talentu. Největší kouzlo snímku spočívá v tom, že ačkoliv je hlavní hrdina César zjevný psychopat, držíte mu palce. Bez ohledu na skutečnost, že na svou oběť čeká trpělivě pod postelí, aby ji mohl, hned co usne, omámit a lehnout si vedle ní. Díky chytrému scénáři, pevné ruce režiséra a sympatickému Luisi Tosarovi prostě musíte podlehnout, byť se ve vás nejspíše budou svářit protichůdné pocity. Což bylo zjevně cílem. César je nám totiž představován nejprve jako málem sympaťák, jeho zvrácenost a nebezpečnost si divák uvědomuje až postupně. Jeho posedlost také dlouho vypadá relativně (ano, to slovo zdůrazňuji) neškodně, už jen proto, že není schopen vypořádat se ani s neustále nespokojeným majitelem domu nebo dokonce desetiletou dívenkou, která ho vydírá, protože ho při jeho nočních toulkách viděla! Césara tak vnímáme spíše jako politování hodného zoufalce než coby hrozivého predátora. Vzhledem k pověsti režiséra ale stejně podvědomě tušíme, že jde jen o příslovečné ticho před bouří. Co teprve, když si César na svou další výpravu zabalí i provaz a pilu... Jaume Balagueró se snad poprvé ve své filmografii obešel bez jakýchkoliv nadpřirozených jevů či postav a zaměřuje se pouze na reálné zlo. Místo hororu, který tu připomenou všehovšudy dvě scény, se sebevědomě vydává na půdu thrilleru, jehož očekávanou tíživost odlehčuje černým humorem tak suverénně, že i Hitchcock by měl nejspíše radost. Třeba v okamžiku, kdy se nešťastník César ocitá zamčený v bytě s Clarou i jejím přítelem a nemůže se dostat ven. Byl by hřích prozrazovat více. Scénář Alberta Mariniho, Balaguerova dlouholetého spolupracovníka, určitě znalcům připomene snímek El habitante incierto, kde hlavní hrdina taky "žije" s ženou v jednom bytě, aniž by o tom dotyčná věděla. Zatímco spíš je však na rozdíl od zmíněného lynchovsky nadžánrového snímku jednoznačný a srozumitelný. Marini mimochodem stejný příběh zpracoval posléze i jako román, který vychází i u nás. Jestli má Balaguerova novinka nějaká hluchá místa, jsou jimi snad jen hrdinovy návštěvy u matky v nemocnici, případně veškeré vnitřní dialogy. Film je rozhodně nepotřebuje, protože sám přiznává, že je "jen" dotaženou zábavnou hříčkou, která by se neměla brát úplně vážně. Žádné seriózní pojednání o páchání zla nebo škodolibostí vůči bližnímu svému opravdu nečekejte. Doufám, že toto nebyl poslední výlet mého oblíbeného žánrového režiséra mimo jeho hororovou zónu pohodlí. Svým aktuálním snímkem totiž dokazuje, že umí strašit i jinak, než bychom čekali, a opět velmi efektivně. Budu se těšit na další mrazivé setkání.

Český trailer filmu Zatímco spíš