Přiznám se bez mučení, že před psaním recenze na německý snímek Konečná uprostřed cesty jsem si musel dát pár dní odstup. Celkový zážitek je totiž tak silný a nepřenosný, že není jednoduché ho nějak přiblížit. Přesto se o to alespoň pokusím. Za hlavního hrdinu bychom asi označili úplně obyčejného čtyřicátníka Franka. Ten má milující ženu, dvě děti a jako rodina se právě přestěhovali do nového domu. Takřka ve stejnou chvíli se však dozvídá, že má nádor na mozku, který už je bohužel v takové fázi, že jej není možné operovat ani léčit a nemocnému zbývá jen pár měsíců života. Je tak nabíledni, že běžný chod domácnosti se zcela mění a přizpůsobuje postiženému. Jeho blízcí si projdou nefalšovaným peklem a sami musí přehodnotit své názory na život, umírání, lásku a hlavně sebeobětování. Režisér Andreas Dresen zvolil při natáčení filmu metodu, kterou on sám nazývá jako řízená improvizace. V krátkosti to znamená, že společně se scenáristkou Cooky Ziesche několik měsíců zpovídal lékaře, kteří přišli do styku s pacienty s nádorem, - stejně jako pozůstalé po nemocných - a veškeré výpovědi si nahrával. Tyto záznamy pak konzultoval spolu s herci a nechal je "přehrát" jejich přirozeným způsobem. A to, co z toho vzniklo, je doopravdy veliká síla. Dresen se nezabývá žádným úvodem a od začátku vrhne diváka přímo do ústředního problému. Hodně osobní kamerou zabírá všechny aktéry a po celé skoro dvě hodiny pečlivě a do detailu analyzuje jejich psychologickou proměnu a vnitřní pochody. Nebýt "profesionálního" vedení, které je poznat, snadno by se dalo podlehnout dojmu, že sledujeme autentické video jedné tuctové německé rodiny. Celé je to tak strašlivě opravdové, až z toho mrazí. Navíc to v dnešní době, kdy je smrt a umírání snad poslední společenské tabu, působí jako velký políček všem divákům. Tvůrci se s nimi nemazlí a na rozdíl od mnoha rádoby realistických filmů jim ukazují, o čem skutečný život je a že i přes veškeré vymoženosti moderní doby jsou věci, na které ani civilizovaná generace jedenadvacátého století nestačí. Pro našince takřka neznámí herci (zejména manželé v podání Steffi Kühnert a Milana Peschela) si své party dokonale nastudovali a stali se jimi. V kombinaci s geniálně zvolenou formou natáčení jde o totálně autentický a jen stěží uvěřitelný zážitek. Troufám si říci, že Konečná uprostřed cesty je ojedinělý snímek, s nímž se nemůže nic rovnat. A nejspíš právě to je jeho jedinou objektivní slabinou. Od prvních do posledních minut se na nepřipraveného diváka valí tolik deprese, smutku a postupem času i beznaděje, že není jednoduché to ustát. Je pravda, že tu objevíme i momenty, které jsou humorné (třeba scény, v nichž Frank vidí svůj vlastní nádor jako hosta televizní talkshow), rozhodně jich ale není tolik, aby úsměv na tvářích vydržel déle než pár vteřin. Po drtivou většinu stopáže se ve vás budou mísit hlavně negativní emoce a pocit naprostého zoufalství. Každá minuta je realistická a s blížícím se koncem tak sugestivní, že to zamává i s tím největším cynikem (a vězte, že vím, o čem píšu). Aktérům věříte úplně všechno a z jejich výrazů dokážete vyčíst lítost, bolest, beznaděj, ale také nezměrnou lásku k bližnímu, která je tím jediným, co v podobných situacích zbývá. A to i přesto, že nádor na mozku dělá z našich milovaných ztrácejících lidskou důstojnost zvířata, která vulgárně uráží ty, kteří se jim snaží pomoci. K celé rodině si díky režijnímu umu vybudujete hodně blízký vztah a budete s ní prožívat každou minutu naplno. Ve scéně, kdy otec v posledním záchvatu normálnosti obejme svou dceru a zoufale vykřikne, že nechce umřít, se jen těžko zadržují slzy a i ve chvíli, kdy o tom jen píšu, mi běhá mráz po zádech. Konečná uprostřed cesty možná objektivně není film na plný počet, emočně a ryze subjektivně však nemůžu hodnotit jinak, neboť je ve svém výsledku tak mrazivě realistický, až je unikátní. A na jeho výjimečnosti nic nemění ani to, že málokterý divák ho bude chtít vidět znovu.

Anglický trailer filmu Konečná uprostřed cesty