Vesnické prostředí, vnímané jako primitivní a chamtivé, se již několikrát dočkalo filmové podoby, zpravidla v poloze ironizující, často sžíravé tragikomedie - připomenu aspoň Formanovo "hasičské" podobenství Hoří, má panenko nebo Krausovo hořce výsměšné Městečko. Nový snímek Tomáše Řehořka Signál jde ještě dál: po vzoru zahraničních příkladů (vybavíme si třeba Peckinpahovy Strašáky nebo Boormanovo Vysvobození) se pokouší takovému zapomenutému místu, kde nefungují ani mobilní telefony, přisoudit pudy přímo vražednické. Podnětem ke konfrontaci se stává přítomnost lidí zvenčí. Dvojice mladíků (Vojtěch Dyk, Kryštof Hádek) přijíždí, aby si z důvěřivých místních vystřelila, považuje za velkou legraci je mystifikovat chystanou stavbou vysílače a pozorovat jejich reakce. Jenže počáteční poloha - řekněme podvodnické - komedie se záhy lomí, když se ukáže, že na vnucovaných úplatcích od zdejších obyvatel (každý k pronájmu nabízí svůj pozemek) lze snadno zbohatnout. A nemá velkou váhu, že jeden z dvojice takové počínání, okořeněné navíc sexuálními avantýrami, odmítá, zatímco druhý je prosazuje. Základním problémem shledávám, že přestáváme vnímat jednotlivé postavy, místo nichž vidíme jen populární herce. Platí to nejen na ústřední dvojici, ale i na samotné vesničany. Plně platí dávný, ještě meziválečný postřeh meziválečného kritika Miroslava Rutta, jenž tehdy napsal, že věrohodnosti tehdejších filmů ani v nejmenším nevěří, když v nich vystupuje celý ansámbl Národního či Vinohradského divadla. Známé tváře oblíbených osobností zajisté přitáhnou pozornost, ale stěží zaručí autenticitu, zvláště když se uchýlí ke svým obvyklým výrazovým škatulkám. Mimořádně plodný scénárista Marek Epstein sepsal nahrubo črtnutou historku spíše televizního ražení, s vesnickými postavami dramaticky vykořeněnými, plochými, které se uchylují k prázdným gestům i promluvám. Oživit je nedokázali ani Bolek Polívka, ani Karel Roden, ani Norbert Lichý, ani Jiří Menzel, tím méně místy bezradné herečky Kateřina Winterová a Eva Josefíková. Také Dyk a Hádek selhávají, neschopni nastolit rozdílnost svých hrdinů, neschopni postihnout, jak se počáteční prča mění v apokalyptické zápolení o holý život. Nic na tom nezměnilo ani roztěkané vizuální uchopení Tomáše Sysla, jenž vedl kameru, ani hudba Františka Soukupa a Petra Kalába. Režisér Tomáš Řehořek, jenž navzdory svému mládí má už na kontě několik místy i zdařilých filmů (zvláště v případě snímku Czech Made Man), špatně odhadl jak nosnost námětu, tak jeho žánrové vymodelování. Své vesničany staví jako bizarní, bezcílně karikované typy někdy až psychopatických rozměrů, jak se ukazuje zvláště u Rodenova zahnojeného "podnikatele", jenž týrá svou nebohou ženu. Problém netkví v tom, jak vesnickou komunitu vylíčil, ale v tom, že ji pojednal jako papundeklovou kulisu, obsazenou pimrlovými figurami. Vyprávění se mu drolí na jednou rádoby žertovné, jindy vážnější výjevy "ze života". Vždyť stačí pohledět na události pojící se s Polívkovým hospodským, Lichého vemlouvavým starostou nebo se zahořklým, minulým režimem odsunutým vědátorem, jak jej ztvárnil Jiří Menzel. A přitom se právě tyto tři postavičky mohly stát nositeli niterného konfliktu vedoucího nejen k prozření z pošetilostí a duchovnímu očištění, ale také nápravě věcí veřejných. Avšak namísto studu (a jeho podobami dovedně žongloval už Gogol v Revizorovi) se rozprostírá jen tupé zahlazování stop. Nakonec vyhřezne obskurní rozuzlení, když celá vesnice zírá na čerstvě vztyčený pomník, kolem jehož špice zázračně obíhají jak v nějakém astrolábu magické koule...

Český trailer filmu Signál Je zvláštní, že vyprávění obdobně zacílené se téměř stejně rozpadlo i v dávno zapomenuté slovenské komedii Odhalenie Alžbety Báthoryčky, kde obdobné pozdvižení na vesnici způsobí jiní vykukové, předstírající, že chystají natáčení historického filmu. Ale chtějí-li oba autoři psát a natáčet podvodnické historky, v nichž si žertéři noblesně utahují ze svých důvěřivých bližních, měli by se opakovaně dívat na italský počin Moji přátelé. Pánové Germi a Monicelli prostě uměli...