Režisér Milan Cieslar, spíše se uplatňující v televizi než v tvorbě pro kina, dlouhodobě vykazuje střídavé úspěchy bez ohledu na to, jakému žánru se věnuje. Jeho jméno jsme poprvé mohli zaznamenat už ve druhé půli 80. let, kdy se mu na obrazovce kromě dokumentu o harfě V zajetí 47 strun ještě mihly hrané inscenace Ruce a Černé sklo. Věnoval se i pohádkám (naposledy s výsledkem nepříliš přesvědčivým v Dešťové víle), rozporně přijímaným dramatům ze současnosti (seriál Znamení koně) i ponurým výpovědím z minulosti, v nichž uspěl, nejspíše i díky scénářům, nejlépe (Der Lebensborn - Pramen života, Krev zmizelého, Sněžná noc). Občas se zaměřil také na komedii, ale mnohdy vycházelo najevo, že mu schází sebejistota, neboť spíše hledal optimální polohu a zakotvení. Už před lety to naznačil snímek Duše jako kaviár a nyní to znovu potvrzuje Láska je láska. Přestože toto pojmenování je trochu matoucí (vedle legendárního hudebního klipu, který počátkem 90. let čeřil veřejné mínění, se stejně nazývá i švédský Moodyssonův snímek z roku 1998), tematickému zaměření odpovídá vcelku přesně - je hezké, když se lidi mají rádi, aniž by přitom záleželo na stáří, sexuální orientaci či zájmech. Scenárista Martin Horský příběh vybudoval na nyní módním půdorysu souběžně rozehraných příhod u vícera jednotlivců či ještě spíše dvojic, zápletky pokaždé vyklenuté do nějaké kolize (jednou humorné, jindy dojemné či dokonce smutné) se vzájemně proplétají, do jisté míry ovlivňujíce jedna druhou. Podobně jako tomu bylo v divácky úspěšných komediích Ženy v pokušení nebo Muži v naději (mám-li jmenovat dobře známé tituly z poslední doby), se také Cieslar ve svém filmu pokouší mírnit bujarou nadsázku a vyvažovat ji motivy opačnými, dokonce tragickými. Takže tu postupně defilují nejrůzněji orientované citové vazby, ale také reakce na ně, jak je lze vypozorovat u nejbližšího okolí. Někdy jsme svědky neškodně humorných trampot, když se vemlouvavě manipulativní maminka (Simona Stašová) snaží svého "teplého" synka vyléčit sháněním všelijakých děvčat, jindy tón zvážní. To když slepá Maruška (Aneta Krejčíková) prožívá chvilky závratného štěstí s téměř vymodleným hochem (Maciej Cymorek), aniž tuší, že je to cikán - pravda zcela jiný než ti, kteří po nocích hlučí či dokonce přepadávají. Dívka ovšem tuší, že jejímu hudravému dědečkovi Vlastíkovi (Petr Nárožný) se taková známost zamlouvat nebude, ačkoli i on si na stará kolena pořídí známost s mírně popletenou Libuškou (Eliška Balzerová), dávnou spolužačkou ze střední školy, dámou, která hrozbu demence zahání hojným pěstováním i užíváním konopí. Vyšetřující policista konstatuje, že nejhorší není, když sama kouří marihuanu, ale závažnějším shledává, že ji velice úspěšně šířila mezi osazenstvem domova důchodců, které se pak úplně zhulilo... Režisér se opírá o množství nejrůznějších, více či méně karikovaných postaviček, jejichž problémy se buď točí kolem sledování televize (Ondřej Vetchý) nebo kolem shánění vhodné milenky (Rudolf Hrušínský ml.). S nepříliš útočným satirickým zacílením komentuje nejrůznější předsudky a mnohdy škodolibé povahové vlohy, což bývá často spojené už s hereckým obsazením, zpravidla silně typizovaným - osobnosti typu Nárožného, Stašové, Vetchého, koneckonců i Balzerové představují trochu jako na jevišti své zaškatulkované figurky, aniž by se je pokoušeli jakkoli pozměnit. Vlastně jen Krejčíková vnáší do své postavy vícerozměrnou dimenzi, když upozorňuje, že předsudek, navíc diktovaný z vnějšku, může být někdy ničivější než sebesilnější citová zkušenost - a navíc prokazuje i verbální mnohotvárnost svého talentu, stačí připomenout naprosto odlišnou postavu z Poupat, kde ztvárnila zhruble výřečné a bezprostřední, ale určitě nezáludné děvče vydělávající si striptýzem. Převažuje komediální ladění rozmluv i situací, jedině "mezirasová" láska se přechyluje k romanticky snové idyle (navíc umocněné putováním k pramenům Vltavy), z níž zákonitě musí následovat vystřízlivění. Namísto reálných problémů se tak vynořují prázdná, ale o to líbivější klišé. Tomu ostatně nasvědčuje i lyrizující výtvarná stránka, která se v městských scenériích kloní k jisté, barevně zažloutlé starosvětskosti interiérů, zatímco v přírodních lokalitách jižních Čech hledá zelenavé okouzlení a zurčení vody. Cieslar se filmem Láska je láska pokouší vytvořit divácky atraktivní podívanou, která by dílem hověla diváckým očekáváním (třeba v souvislosti s romskou problematikou), ale současně je opatrně nabourávala. A kamera ráda podléhá chlípnosti, když zálibně civí na ženské vnady, jakkoli to odůvodňuje pohledem některé z postav. Jistěže se nějaké cílenější reflexe současné situace nedočkáme, kdybych chtěl tento film k něčemu přirovnat, upozorním na podobně "vysoustruhované" meziválečné či okupační komedie třeba takového Slavínského.

Český trailer filmu Láska je láska Z dnešního pohledu jsou trapné a bezzubé, protože leckterá témata dnes žádoucí podléhala tabu, homosexualita byla tehdy trestná a "menšinové" obyvatelstvo nebylo radno zmiňovat. Avšak záměny osob i povolání, utajované vědomosti a šíření smyšlenek, to všechno krásně kvetlo tehdy stejně jako dnes.