V době, kdy hororům vládli William Castle, Roger Corman a Terence Fisher, přišlo studio Twentieth Century Fox s komorní atmosférickou duchařinou z viktoriánské éry v režii mladého a nadějného Brita Jacka Claytona. Ten dva roky předtím rozvířil stojaté vody tehdejší britské kinematografie debutem Místo nahoře, adaptací stejnojmenného románu rozhněvaného mladého muže Johna Braina. Claytonova režijní prvotina byla uvedena v soutěžní sekci v Cannes (například vedle Hirošima, má láska Alaina Resnaise či Truffautova Nikdo mne nemá rád), kde jeho hlavní ženská představitelka Simone Signoret získala cenu pro nejlepší herečku. Později si snímek vydobyl dva Oscary (opět pro Signoret a za adaptovaný scénář) a na další čtyři v hlavních kategoriích (film, režie, herec v hlavní roli a herečka ve vedlejší) byl nominován. Nebylo tedy divu, že druhý snímek Jacka Claytona vzbuzoval velká očekávání. Obzvlášť když se jednalo o další adaptaci literární předlohy (ostatně všech osm režisérových celovečerních snímků vychází z literární předlohy) a hlavní roli v ní ztvárnila britská hvězda Deborah Kerr. Novelu Utažení šroubu (The Turn Of The Screw, 1898) v Anglii působícího amerického spisovatele Henryho Jamese četl Clayton již jako dítě, a přestože coby režisér k hororovým snímkům nikdy neinklinoval (Neviňátka jsou jeho první a poslední příspěvek tomuto žánru), jako člověk fascinovaný nadpřirozenem se Jamesovy látky rád ujal. Příběh Jamesovy novely, potažmo Claytonova filmu se odehrává na venkovském sídle zámožného svobodného mládence (Michael Redgrave), kam do svého prvního zaměstnání guvernantky jeho malého synovce Milese (Martin Stephens) a neteře Flory (Pamela Franklin) nastupuje dobromyslná farářova dcera, slečna Giddens (Deborah Kerr). Z prvotního nadšení okolním prostředím a roztomilými a na svůj věk až příliš dospělými dětmi ovšem slečna Giddens postupně dochází k deziluzi, když zjišťuje, že navenek nevinná dítka ovládají duchové zemřelých milenců, bývalého sluhy Quinta a jejich předchozí vychovatelky, slečny Jessel, kteří se jí zde začnou zjevovat. O obsazení ústřední role guvernantky rozhodlo studio Twentieth Century Fox, které na Jamesovu novelu vlastnilo práva. Přestože Deborah Kerr ve svých čtyřiceti letech byla dvakrát tak starší než její literární předobraz (jen pro zajímavost - Ingrid Bergman v hodinové televizní verzi téže látky z roku 1959 v režii Johna Frankenheimera ztvárnila slečnu Giddens jakožto čtyřiačtyřicetiletá), Jack Clayton s ní neměl sebemenší problém. Naopak si spolupráci s uznávanou herečkou údajně nemohl vynachválit. Více potíží měl se scénářem, na němž se vystřídali hned tři autoři. Nejprve byl svěřen do rukou Williama Archibalda, který Jamesovu předlohu před lety převedl do podoby divadelní hry (premiéru měla v New Yorku v roce 1950). Claytonovi se ale Archibaldova verze zdála příliš blízká jeho divadelní hře, proto angažoval Johna Mortimera. Ten však na scénáři pracoval pouhé tři týdny, proto dostal šanci Truman Capote, který měl nakonec na svědomí téměř celou jeho finální podobu. Co je na příběhu Neviňátek pozoruhodné, je to, že vše podstatné se vlastně odehraje před jeho začátkem (respektive před začátkem syžetu), a to vztah Quinta a Jessel, který má fatální vliv na sourozence, jež využívají ke svým tajným schůzkám, a který skončí tragicky nešťastnou smrtí obou. Clayton si dobře uvědomoval, že flashbacky by v případě filmu nefungovaly, protože pak by Quinta a Jessel nikdo nevnímal jako nadpřirozené postavy, o což mu samozřejmě šlo především (co se stalo před příchodem slečny Giddens, zpracovává například snímek Noční příchozí s Marlonem Brandem v hlavní roli). Slečna Giddens tedy na Bly přichází v době, kdy jsou Miles a Flora neodlučitelně spjati velkým tajemstvím, které odmítají komukoliv prozradit, a zatahují ji tak do nebezpečné hry. Jeden by se mohl ptát, zda jsou temné přízraky, které slečna Giddens potkává, opravdu skutečné, nebo se jedná jen o výplod její bujaré fantazie. Podivné chování dětí a hospodyně Grose (Megs Jenkins) její domněnky sice posiluje, nicméně aura tajemna, kterou si snímek po celou dobu udržuje, nás stále nechává na pochybách. Jistá nedoslovnost jde ruku v ruce s pohlcující atmosféričností, která je pro výstavbu děje stěžejní. Jack Clayton s kameramanem Freddie Francisem, s nímž spolupracoval již na Místě nahoře (Francis krátce po Neviňátkách upustil od kameramanského řemesla a přešel do studia Hammer, kde až do počátku osmdesátých let režíroval horory), v divácích vzbuzují žádoucí emoce strachu i ve scénách odehrávajících se v prosluněných denních exteriérech. Obdobně komponují i noční scény, kdy postavy nechávají ozářit jasným měsíčním světlem. Freddie Francis snímá akci před kamerou v dlouhých záběrech-sekvencích, přičemž kontinuálně využívá hloubku pole k dvojímu plánu. V rámci jednoho záběru často zachycuje výrazy dvou v prostoru od sebe vzdálených postav, čímž mimo jiné přesně evokuje všudypřítomnou přetvářku a pocit bariéry, která je mezi postavy kladena jejich tajnostmi. Za zmínku jistě stojí i halucinační snová sekvence slečny Giddens, která sestává z řady multiexpozic, případně již úvodní titulková sekvence, v níž se postava Deborah Kerr usilovně modlí za záchranu dětí.
Neviňátka jsou výjimečná nejen díky Jamesově silné předloze, Capoteho preciznímu scénáři, Claytonově citlivé režii a Francisovým pečlivým kompozicím, které vdechly život monstrům s tváří roztomilých, nevinně vypadajících dětí dávno před tím, než se v hororech staly trpěnou módou, ale rovněž díky procítěnému výkonu Deborah Kerr, jejíž slečna Giddens se v průběhu stále více podobá bývalé guvernantce Jessel. Dva vášnivé polibky, které si ve filmu vymění s malým Milesem (jehož podle ní ovládá duch ďábelského Quinta), vzbudily ve své době velké kontroverze, nicméně pro vyobrazení posedlosti postav byly naprosto stěžejní. Buďme rádi, že Clayton nátlaku studia na jejich vystřižení odolal.